30 druhů RUMŮ!
Dnes je 26. května 2019, svátek má Filip, zítra Valdemar.
  • Sobota ráno. Dálnice popojíždí. Přes město se valí tranzit.
  • Na náměstí se již staví podium. Od 14 hodin se konají Muzikanti dětem
  • V pátek se v celé ČR otevřelo 1640 kostelů a modliteben. Konal se 11. ročník Noci kostelů. Také v našem městě měli lidé možnost navštívit hned několik otevřených kostelů.
  • Na náměstí v pátek dopoledne spravují TS díry v silnici.
  • Na dálnice u Měřína ve směru na Brno je dlouhá kolona.

Pozdav z daleké Tazmánie

OSTATNÍ - OD VÁS - 14. 3. 2016 - komentářů 0

Nápis na dřevě bude připomínat jména cestovatelů z Velkého Meziříčí.
Nápis na dřevě bude připomínat jména cestovatelů z Velkého Meziříčí.
foto: archiv autora


Eronika, cestující páreček z Velkého Meziříčí, je na svojí "cestě kolem světa" už nějaký ten rok a při jejich posledním dobrodružství, na místě s nejčistčím vzduchem na planetě, je napadlo začít se o cestovní zážitky dělit formou krátkých článků s přiloženými fotkami.


Naše poslední cesta nás zavedla do Tazmánie a její osobité, rozmanité a místy i velice divoké přírody. Všechno to začalo v hlavním městě tohoto australského ostrovního státu v Hobartu. Zde jsme se nezdržovali zbytečně dlouho, jelikož náš hlavní plán byl prozkoumat zdejší přírodní krásy a onu světoznámou, lidmi skoro nedotčenou divočinu, která je na seznamu UNESCO.

 

První část našeho putování nás zavedla jihovýchodně od Hobartu do národního parku Tasman, kde na nás čekala bizarně tvarovaná, vodou a větrem vymodelovaná pobřeží ve tvaru oblouků (Tasmanův a Patersonův), malé úzké zátoky (ďáblova kuchyně) a útesy dosahující místy výšky až 300m. My jsme se rozhodli to zde trochu porzkoumat a původní krátkou procházku si prodloužili až na jižní útes Waterfall Bay (zátoky vodopádu), kde voda z říčky padá přímo do moře, ovšem naneštěstí pro nás, po dlouhé době bez dešťů, se žádný vodopád nekonal. Nic jsme si z toho ovšem nedělali, jelikož zdejší buš, převážně složená z Eukalyptových gumovníků, které bývají často ohořelé vlivem přírodních požárů, a celoročně kvetoucích keřů stála za to. Cestička nás vedla pořád do kopce a nás táhla zvědavost podívat se, co se skrývá na druhé straně útesu. Nakonec jsme došli až na kamennou vyhlídku a rozhodně jsme nelitovali. Výhled, který se nám odsud otevřel byl doopravdy dechberoucí. Vyška útesů, divokost narážejících vln a Cape Hauy (výběžek Hauy) v dálce se jen tak nevidí. Cestou odtud jsme projížděli osobitým městečkem Doo town, kde v každém názvu domku či místa je slovo Doo. Po osvěžení v moři jsme se vydali dál na sever zkratkou (30km prašné cesty) do národního parku Freycinet.

 

 

Naši první noc v přírodě jsme strávili ve stanu, a protože jsme se probouzeli coby kamenem dohodil od pláže, (Friendly beaches) rozhodli jsme se si přivstat na východ slunce. Rozhodnutí to bylo opravdu dobré a místo kouzelné. Po snídani na odpočívadle jsme se konečně dostali k tolik známe a možná jedné z nejpopulárnějších zátok Tasmánie - Wineglas Bay (zátoka tvaru sklenky vína) ležící na poloostrově stejnojmeného národního parku Freycinet. Po zastávce v místním návštěvnickém centru a na radu rangerky jsme se odhodlali vyšplhat na přilehlou žulovou horu Amos. Počasí ten den ovšem nevypadalo nejlépe a pokud by přišel déšť cesta dolů by byla nebezpečně kluzká. Poměrně dlouhé a prudké stoupání mezi obrovskými žulovými balvany nás zavedlo až na vrchol hory, odkud jsme měli výhled na Wineglas Bay v celé její kráse. Po pár minutách strávených tady byl čas se vracet, protože opravdu přicházel déšť. Na parkoviště jsme se dostali bez problémů a ještě se zde pobavili s místními klokánky, kteří byli všudypřítomní. Odpoledne toho dne jsme se dostali do dalšího národní parku Mt William, kde se skrývá podivuhodná Bay of Fires (zátoka ohňů). Nejvyhledávanější přírodní atrakcí tohoto parku jsou krásné bílé pláže hojně lemované žulovými balvany porostlými červeným lišejníkem.

 

 

Na 3. den našeho výletu jsme plánovali něco extra a vzhledem k počasí, které se každou chvíli měnilo a místy dokonce poprchalo, jsme byli docela napjatí jak to dopadne. Tentokráte jsme startovali z města Launceston na severu ostrova a cílem naší cesty byl národní park Cradle Mountain - Lake Saint Clair s jednou z nejfotografovanějších scenérií Tazmánie - jezerem Dove a horou Cradle v pozadí. Historické město Launceston jsme opouštěli za slunečného počasí, po cestě čirou náhodou narazili na pár přírodních zajímavostí jako v buši skrytý kaňon nad říčkou lemonavný útesy Alum, které byli spojeny s aboriginálskou kulturou a pískovcové Šalamounovy jeskyně, do nichž jsme utekli před silným deštěm, který nás nečekaně zastihnul. Jeskyně jsou všechny jedinečné a tahle nebyla výjimkou. Stalaktit, stalagmit, stalagnát zná určitě každý, ale takový korál, nebo dokonce útvar v podobě osmahlé slaniny pro nás byly novinkou. Prohlídka jeskyně v dešti byl asi nejlepší plán, ovšem déšť nepolevoval a my se báli, že nám zkazí naši podívanou jezera a hory. Nic na plat, byli jsme už daleko a tak jsme pokračovali dál. V návštěvnickém centru byla ve vzduchu cítit nervozita, jelikož většina lidí měla stejný plán jako my a to sice udělat si onu legendární fotku s boudou na loďky. Pomalu jsme ztráceli naději, ale nedalo nám to a dojeli jsme až k jezeru Dove, kde se jako zázrakem mraky na chvíli roztrhaly, dokonce nechaly posvítit na tu nádheru sluníčko a my zvládli projít okruh kolem celého jezera, který byl navíc neuvěřitelně pestrý, rozkvetlé keře a plážičky na jedné straně a žluté vodopády s tmavými lesíčky na straně druhé. Téměř před koncem procházky jsme narazili na tolik zámou boudu na loďky a samozřejmě si udělali i obligátní fotku. Velice mile překvapeni a celí šťastní jsme odjížděli a doufali že počasí zítra bude lepší, jelikož jsme měli vrchol dobrodružství teprve před sebou.

 

Už druhá noc v motelu kvůli dešti a pořád prší. Nic naplat, nemůžeme náši tůru už víc odkládat, takže jedem na začátek a budeme doufat. Náš plán na následující 3 dny byl výšlap don národního parku Franklin - Gordon Wild Rivers na horu Frenchmans Cap (francouzova čepice) skrz dešťné lesy směrem do srdce divočiny vedené na seznamu UNESCO. I přesto, že mrholilo bylo třeba začít. Sbalení už jsme byli, jen jsme se přezuli do pevných bot a vydali na cestu. Fotky na informační tabuli na začátku treku s lidmi zapadenými až po pás v blátě nepůsobily zrovna lákavě, obzvlášť po pár dnech deště. První den jsme měli ujít 17km převážně deštnými lesy, bušemi a pláněmi s Buttongrass ( vysoká žlutá tráva typická pro Tasmánii). Cestu nám měly skřížit také dva zavěšené mosty přes řeky Franklin a Loddon. Déšť na chvíli povolil a mraky nechaly proniknout i sluneční paprsky. Výhledy na přibližující se kopce a hory kolem byly nádherné a my měli dokonce i to štěstí potkat na trase místní legendu rangera Terryho, který byl později zmiňován v každé návštěvní knize v hutech (chatkách). Musím uznat že první den nám počasí docela přálo a bláto, které nám mělo stížit cestu, bylo už druhým rokem přemostěno lávkami. Do první chatky u jezera Vera jsme se dostali v dobrém čase a měli tak témeř půl dne na odpočinek. Huty zde jsou velice jednoduše vybavené a obsahují dvě veliké dvoupatrové postele s madracemi, na které se vydá 20 lidí, kamna, stůl s lavicemi, nádrž s dešťovou vodou a přilehlý suchý záchod. Šňůry na sušení oblečení nad kamny se okamžitě zaplnily, jelikož ten den se domek naplnil a dokonce se kolem objevilo i několik stanů a všichni přítomní potřebovali vysušit boty, ponožky, trička atd. Den utekl rychle, všichni vyzpovídali všechny, vyměnili jsme si několik tipů na tůry po celém světě a šli spát s nadějí, že zítra bude lépe, jelikož nás nazítří čekalo několik kilometrů dlouhé a prudké stoupání a údajně krásné vyhlídky z alpského pásma.

 

 

Ráno nás vzbudilo šustění spacáků spolu s bubnováním kapek na plechovou střechu, což nevěstilo nic dobrého. Dešť nás ovšem neodradil a my se hned po brzké snídani vypravili na druhý úsek cesty, tentokráte pouze 5km dlouhý, ale o to náročnější. Cestička kolem jezera Vera nás zavedla na začátek onoho nechvalně známého stoupání a my začali. Pěšinka se v průběhu změnila na kamení a kořeny, po kterých stékal proud vody, jež měla převážně žlutou barvu a to vlivem všudypřítomné žluté trávy, která zde funguje podobně jako "sáček čaje" louhující se v tekoucí vodě. Od břehů jezera jsme prošli kolem říčky, pak pod skalními převisy, to vše schováné v lese složeném z Myrt, Kašťů, různých druhů stromových kapradin a borovic ( Huon, Celery-top), jež byly celé pokryté lišejníky a mechy, až jsme vystoupali do průsmyku Barron Pass, kde jsme nemohli uvěřit vlastním očím. Podívaná před náma byla i přes nepřízeň počasí úchvatná...3 horská jezera v bujném údolí, z jedné strany obklopené stěnou špičatých skal a z druhé mlhou. Zbytek cesty vedl alpským pásmem za přibývajícího deště až dolů k jezeru Tahune na úpatí Frenchmans Cap, kde se skrýval další hut, ze kterého už stoupal dým. Znovu jsme to zvládli docela rychle a proto měli čas vyčkávat na lepší počasí. Chlapík, kterého jsme zde potkali byl po 2 dnech v této chatce na cestě zpět a říkal, že vrcholek hory viděl snad jen jednou jenom na chviličku. Neztráceli jsme naději a trpělivě vyčkávali. Po pár hodinách odpočinku jsme se rozhodli pokořit vrchol Frenchmans Cap (1447 m.n.m.) a vydali se na další 1km dlouhé šplhání. Déšť na chvíli ustal, mraky se roztrhaly a my si mohli užít další krásnou scenérii - jezírko Tahune oblkopené skalami a vzdálené vrcholky okolních hor. Téhle krásy jsme si bohužel neužili moc dlouho. Šplhání po balvanech v mlze bylo docela náročné, ale po nějaké době sledování hromádek kamení značících cestu k vrcholu jsme se tam dostali. Hurá, zvládli jsme to! Po půlhodině v mracích na vrcholu jsme se lepšího počasí nedočkali a celí mokří se vrátili zpět do chatky. Ta se během naší nepřítomnosti zcela zaplnila a znovu vyrostlo i pár stanů na přilehlých paloucích.

 

 

Náš poslední den začal stejně jako dva předešlé, bubnováním deště, snídaní a hurá na cestu. Tentokráte nás čekala celá trasa až na parkoviště s pauzou na oběd ve Vera hutu. Krosny se nám určitě trochu odlehčily ovšem oblečení mokrem tíhlo. Nicméně zvládli jsme to a totálně unavení zamířili do, mezi trampy tolik známé, restaurace s levným ubytováním kde jsme si nejdřív ovázali vyvrknutý kotník, vytáhli spokojeně hodující pijavici, zaslouženě naplnili žaludky něčím jiným, než jen instantními polévkami a po několika dnech si znovu užili teplou sprchu.

 

 

Náš předposlední den s půjčeným autem začal u jezera Saint Claire v národním parku Cradle Mountain - Lake Saint Claire, kde jsme se prošli na molo a po březích. Bohužel oblačné počasí nás nenechalo spatřit přilehlé hory, ale i tak jsme si to užili, jelikož z jezera byl cítit klid. Nedaleko odtud se nachází další zajímavá turistická atrakce, tentokráte uměleckého rázu. Místo se jmenuje The Wall a obestírá jej tajemství...copak se tam asi skrývá? O co tam jde? Jaké to asi je? Focení není dovolené, dokonce při vstupu zabavují pro dobu návštěvy fotoaparáty. The Wall je vyvíjející se dřevořezbářská práce jednoho umělce složená z množství velkých panelů borovice Huon, ve kterých jsou vytesány přírodní motivy, zvyky a život v Tazmánii. Dalším neotřelým místem, které jsme toho dne navštívili, byl národní park Mount Field a v něm se skrývající krásné vodopády Russel Falls, druhé nejvyšší stromy světa (Eucalyptus Regnans). Za soumraku a po setmění je tu k vidění i nemalé množství zvířat. Při večeři v kempu nám asistovala celá řada menších klokanů (Wallabies) a na noční procházce do buše ke svítícím červům (Glow worms) nás pozorovala spousta vačnatců lozících všude kolem nás jednak na zemi a jednak po kmenech a nebo ve větvích.

 

 

Putování přírodou a objíždění národních parků se pomalu chýlilo ke konci a tím pádem bylo třeba to zakončit stylově. Po několikahodinové jízdě zpět do hlavního města Hobart jsme se rozhodli vypravit až na samý vrchol nepřhlédnutelné hory Wellington, tyčící se nad městem, odkud je fantastický výhled na celý Hobart, protékající řeku Derwent ústící do Storm Bay (zátoka bouře) a na otevřené moře. Po vrácení auta a všech těch dobrodružstvích v přirodě bylo na čase prozkoumat tohle krásné, poetické a pestré hlavní městečko. Při procházce centrem nelze přehlédnout množství historických budov, poštu, radnici, parlament, nespočet restaurací a hospod mezi kterými se člověk dostane do zátoky Sullivans Cove, přístavní části kde kotví loďky určené k nejrůzným účelům. Je možné zde zahlédnout snad všechny druhy kocábek, od rybářských bárek, přez pirátské koráby až po milionářské jachty. Na jižní straně tohoto přístavu se nachází veleznámá tržnice Salamanca Market, která je součástí historické čtvrti, a která ožívá každou sobotu už po několik desítek let. Místní ústřice a čerstvé ryby přímo z Tázmánského moře k obědu jsou tady povinností a proto jsme si vybrali jednu z kotvících restaurací a pochutnali si na místní kuchyni. Po procházce a občerstvení jsme se rozhodli pro kulturu a zašli do místního Tazmánského muzea a galerie umění s výstavou moderního, klasického, evropského i aboriginálského umění, a také s přírodovědnou expozicí týkající se zdejší flory i fauny a expedice na Antarktidu. Jeden z nejnezapomenutelnějších kousků zde byl vycpaný již vyhynulý Tazmánský tygr a jemu věnovaná celá místnost. A jelikož je Hobart hlavním městem se vším všudy bylo zde ke spatření i spousty graffiti kterého jsme našli nejvíce v podzemních tunelech při nočních toulkách.

 

 

Další den jsme se rozhodli navštívit jednu z nejžhavějších a pro někoho nejkontroverznějších institucí v okolí, a to soukromou sbírku shromážďenou v architektonickém skvostu MONA (Muzeum starého a nového umění). Bzukot kolem této světoznámé sbírky je popravdě na místě. Člověk se zde potká s vulgárními exhibicemi hned vedle prastarých mumií a archeologických artefaktů, videoprojekcemi, roztodivnými skulpturami a instalacemi ve třech patrech skrývajích se v podzemí. Zážitek je to velice silný a v člověku zanechá směsku pocitů, které zpracovává ještě dobu poté.

 

Všechny dny strávené v Tazmánii byly nabité akcí nebo kulturou, náš poslední půlden jsme tedy chtěli pojmout spíše rekreačně. Rozhodli jsme pro plavbu parníkem vedoucí podél obou břehů řeky Derwent a pod Tazmánským mostem klenoucím se nad námi. Tečka to byla věru příjemná, plní zážitků a pocitů jsme se loučili s tímto krásným koutem světa a mizeli znovu v oblacích.

 

 

Jak už bylo zmíněno na začátku tak Eronika je na cestách už pár let a pořád míří dál, po našich velice úspěšných cestovatelských povídáních na Ostrůvku ve Velkém Meziříčí a v zámecké knihovně v Rosicích "Oheň a Led" o cestě na Hawaii a Aljašku, jsme se odhodlali sdílet další zážitky a pokud to probudí zájem jsme ochotni pokračovat s psaním dál. Užijte si naši cestu, ve volnu cestujte sami a snad zase příště.


Autor: Eronika

Publikoval: -kas-

Čtěte také

10. 12. 2018 - Není otázkou proč to nikdo neuklidí, ale jak si to někdo vůbec může dovolit

Upozornění od všímavého občana.

23. 4. 2019 - Ještě žiju

Je to již nějaký ten čas, kdy jsem se naposledy písemně vyjádřil k nějaké události, či komentoval problém. Na dotazy proč tomu tak je, jsem odpovídal – „Vždyť není nic nového ke...

16. 4. 2019 - Názor občana: Dopravní situace na ulici Družstevní

Jsem obyvatelkou ulice Třebíčská, maminkou dvou dětí 4 a 2 roky. Starší syn 4 roky chodí na MŠ Velox. Každý den absolvujeme pešky trasu po ulici Družstevní ráno do školky, a ve...

30. 11. 2018 - Hledám lidi, kteří se cítí být poškozeni nebo podvedeni při sjedávání půjček

Hledám lidi, kteří se cítí být poškozeni nebo podvedeni při sjednávání půjček s osobou, která vystupuje jako pan Zezula.


Komentáře ke článku

Počet komentářů 2.

[1] Vložil: Honza, 31.3.2016, 15:45:21
Jenom bych chtěl upozornit, že je blbě název země, píše se Tasmánie se "s"..
https://cs.wikipedia.org/wiki/Tasm%C3%A1nie
[2] Vložil: Erik J., 4.4.2016, 05:04:42
Ano správně, název ostrovního australského státu je opravdu Tasmánie. Měl jsem při psaní ten problém že jsem spousty názvů znal pouze anglicky a bádal nad českýma ekvivalentama a tady se nechal unést. Doporučení pro upozornitele, tentokráte to vyšlo ale wiki není zrovna nejlepší zdroj odkud čerpat informace. Já budu odteď věrný tomuto: prirucka.ujc.cas.cz/…
Diskuse uzavřena.

Facebook Twitter g+ Youtube
Městská knihovna Velké Meziříčí hledá zaměstnance
Nejnovější Nejdiskutovanější Nejčtenější

NovinyVM.cz - nezávislé internetové noviny pro Velké Meziříčí, mikroregion Velkomeziříčsko a kraj Vysočina.
Publikování nebo další šíření obsahu serveru NovinyVM.cz je bez písemného souhlasu ZAKÁZÁNO.
Pokud chcete informace o inzerci nebo napsat redakci - pište na email redakce@novinyvm.cz.
Příspěvky v sekci "Od Vás" nevyjadřují názor redakce, jejich obsah není redigován.
Redakce upřednostňuje rychlost zveřejnění a aktuálnost před gramaticky a slohově bezchybnými články.


Vytvořil Zdeněk Málek - Tvorba webových stránek | SEO by: Optimalizace pro vyhledávače

×

Váš prohlížeč blokuje reklamu

Vážený uživateli, jelikož jste naším pravidelným návštěvníkem, zvažte prosím vypnutí AdBlocku na této doméně.
Příjmy z reklamy nám umožňují nabízet čtenářům obsah zdarma.

V horním panelu prohlížeče klikněte na ikonku ruky na červeném pozadí a zvolte
“Nespouštět na stránkách na této doméně”. Děkujeme!

Lisovna plastů, spol. s r.o. hledá zaměstnance
TOPlist