Dnes je 15. července 2020, svátek má Jindřich, zítra Luboš.
  • V Oslavici u Velkého Meziříčí se buduje sportovní zázemí u fotbalového hřiště.
  • Další nástřik a prosívka zlepšili cestu mezi Fajťákem a Lhotkami.
  • Na nádraží v Křižanově míří vlaky opět po dvou kolejích. Více foto ze stavu po demolici čekárny a výstavby nového nástupiště č.2 na našem facebooku.
  • Následky pondělní nehody na Uhřínovské, kdy se večer auto odrazilo od stromu a havarovalo do protějšího příkopu. Více foto na našem facebooku.
  • Dnes probíhalo od rána do podvečera sčítání intenzity dopravy na Hornoměstské.

Eronika, cestující páreček, a jejich japonské dobrodružství část první

OSTATNÍ - OD VÁS - 27. 3. 2020 - komentářů 0





Mrakodrapy, chrámy, stanování, zasněžené hory, opičky a mnohem víc.


Co se vám vybaví, když se řekne Japonsko? Někomu možná sushi, bonsaje, rychlovlaky, nebo supermoderní velkoměsta. Jak je to ale doopravdy? Eronika, cestující páreček z Velkého Meziříčí, by vás v následujícím článku rádi pozvali na výpravu do světoznámých měst a unikátní přírody, kde budeme kempovat, svezeme se rychlovlakem a prozkoumáme pestrá zákoutí ostrova Honšú.

 

Pravdou je, že v Japonsku, označovaném též jako země vycházejícího slunce, se snoubí tradice s moderní dobou a tvoří tak jedinečnou atmosféru, která je plná nečekaných překvapení. Není tak neobvyklé, že v prastarém chrámovém komplexu člověk narazí na zářící automaty nabízející nejrůznější občerstvení, od kávy a chlazených nápojů, až po snacky či dokonce drobné hračky. Lidé jsou zde vřelí, nápomocní a celkově milí, drobnou překážkou v komunikaci však někdy bývá jejich nedostatečné jazykové vybavení. Překvapilo nás, že angličtina tu není samozřejmostí ani pro mladou generaci, takže jsme zažili nespočet situací, kdy jsme se snažili dorozumět lidově řečeno rukama nohama, s většími či menšími úspěchy, vždycky však trpělivě a s úsměvem.

 

Ideálním startovním bodem je pro většinu cestovatelů metropole Tokio, která sama o sobě nabízí nekonečné možnosti vyžití ve všech podobách. Jednotlivé čtvrti jsou velice pestré, některé vyhlášené svojí osobitostí, až výstředností, jiné svou tradiční prastarou atmosférou. My jsme měli to štěstí a začali naše dobrodružství v historické čtvrti Asakusa, kde jsme ještě večer, hned po příchodu na hotel, vyběhli okusit její starobylou atmosféru a obdivovat nejstarší šintoistický chrámový komplex v Tokiu (Sensō-ji).

 

Impozantní vstup do chrámového areálu tvoří sytě červená Brána hromu (Kaminarimon). Své jméno získala podle soch dvou hrozivě vyhlížejících strážných božstev. Vpravo je to bůh větru Fudžin a vlevo bůh hromu Raidžin. Za branou začíná chrámová ulička Nakamise-dóri, která je plná stánků s tradičními japonskými výrobky a ochrannými amulety. Na nádvoří za ní stojí velký bronzový kotel s vykuřovadlem. Říká se, že pokud kouř, prý dech samotných bohů, zavane nad vaši hlavu, vyhne se vám neštěstí a nemoci.

 

Další den byl v duchu zkoumání města, a jako nejlepší způsob se nám zdála plavba lodí z naší domovské čtvrti Asakusa po řece Sumida do zahrad Hamarikyu v centru města. Zahrady byly krásné, japonský dotyk všude viditelný a uprostřed jezírek dokonce lákaly čajovny. Takovým místům člověk těžko odolá, a proto jsme si i my užili trochu relaxu na japonský způsob v pokoji s bambusovými rohožemi tatami. Pití čaje je v Japonsku obřadem. Je důležité, aby byl tento proces proveden co nejdokonaleji a nejvznešeněji. Každé gesto v něm má své přesné místo a každý pohyb má být naplněn harmonií. K pití se v našem případě podával práškový zelený čaj mačča, který má výrazně hořkou chuť a podává se proto obvykle se sladkým cukrovím. Čajový rituál vždy oplývá klidnou atmosférou. Výhledy na přilehlou krajinu dodávají všemu téměř duchovní rozměr.

 

Když jsme se dost naobdivovali městské přírody v parku, zamířily naše kroky ke královskému paláci, kam ovšem nebyl povolen přístup. Mohli jsme tedy obdivovat pouze hradby s příkopem kolem, hradní stráž a brány. Od palácového komplexu byly vidět mrakodrapy finančního centra a moderní město, které nás zvalo dál. Naším plánem pro tento den bylo najít Godzillu, navštívit čtvrtě Šibuja, Šindžuku a Haradžuku, a když čas dovolí, tak i něco navíc. Šibuja a její nejfrekventovanější přechod pro chodce na světě je snad povinností každého návštěvníka a zdejší uličky skrývají spoustu zajímavých obchůdků. Tato čtvrť je také známá pro množství krámků s gramofonovými deskami.

 

Neméně zajímavou oblastí je Haradžuku, proslulá svojí anime atmosférou, v níž se dá koupit široká škála oblečení, kostýmů a doplňků právě tohoto stylu a kde se to hemží lidmi, kteří jako by vypadli z japonského animovaného filmu.

 

Další osobitou a zároveň jednou z nejznámějších čtvrtí je Šindžuku. Tato městská část je pověstná svými zářnými neonovými reklamami, které mohou mít i několik pater na výšku a lemují dlouhou třídu kam až oko dohlédne. Celá čtvrť je protkaná malinkými uličkami s nespočtem neonů, které lákají na všemožná rozptýlení, od zábavných představení, přes obchody až po restaurace, v nichž obsluhují roboti apod.

 

Jednou z nejzvláštnějších a zároveň nejzajímavějších atrakcí tady je Godzilla, jejíž hlava vyčnívá ze střechy několikapatrové budovy, a která se dává pravidelně do pohybu, prská blesky a řve. Opravdu nevšední podívaná. Přímo pod touto mořskou příšerou se nacházel sushi bar a my si tam pochutnali na čerstvém autentickém japonském sushi. Nutno podotknout, že atmosféru Šindžuku je zajímavé zažít ve dne i po setmění. Příjemnou tečkou za dnem stráveným v městské zástavbě je zastávka v oblasti Yanaka Ginza, která je známá pro svůj pouliční trh s tradičním zbožím a občerstvením a také schodištěm, kde si místní i turisté rádi vychutnávají západ slunce.

 

Následující den jsme se vypravili na nejvyšší věž světa Tokyo Skytree, odkud se nám naskytnul dechberoucí výhled na japonskou metropoli a posvátnou horu Fuji v dáli (V tomto období opravdu vzácnost). Po vyhlídce jsme se vydali na oběd do vůněmi a chutěmi překypující čtvrti Ueno na místní trhy. Lokální kuchyně je opravdu bohatá a pestrá, ale nám tolik neznámá, že nebylo vždy snadné si něco objednat. Jedním ze zádrhelů například bylo, že člověk, byť je v restauraci nebo v bufetu, si často neobjednává u obsluhy, ale přes automat, který je zpravidla v japonských znacích. Tím jsme se ovšem nenechali odradit, protože rádi zkoumáme nová místa se vším všudy, tedy i jídlo si užíváme, pokud možno místní. Názvy jídel jsou naštěstí opatřeny obrázky, takže jsme mohli alespoň přibližně tušit, co si vlastně objednáváme. Tentokrát nás zlákala nudlová polévka udon. Po výborném a chutném obědě jsme se rozhodli projít přilehlým parkem s jezerem uprostřed, obklopujícím místní Zoo. Po cestě jsme narazili na menší trh s místními starožitnostmi a zajímavostmi, odkud jsme si odnesli několik drobností.

 

Tokio jsme prozkoumali dostatečně a byl čas se vydat na další cestu, za tradicemi, kulturou a přírodními krásami ostrova Honšú. Většina turistů volí cestování vlakem, my však rádi děláme věci po svém, proto jsme si půjčili auto, které nám dalo svobodu pohybu a díky kterému jsme se mohli podívat na místa, kam by to jinak nešlo. Zpočátku jsme si trochu nevěděli rady s navigací v autě, která byla v japonštině, takže jsme si omylem dali zahřívací kolečko po komplikovaných dálnicích kolem celého Tokia. Zkušenost nebývale zajímavá a kdo zvládne provoz tady, tak snad už kdekoliv.

 

Našim prvním cílem a zastávkou po Tokiu bylo městečko Macumoto a jeho impozantní hrad. Za hlavní bránou nám doslova spadla čelist, hrad byl ohromný, překrásný a samozřejmě úplně jiný, než co jsme kde viděli doposud. Bylo to naše první setkání se stavbou podobného typu. Hrad si bylo možné prohlédnout i zevnitř, čehož jsme samozřejmě využili a prošli si ho až do posledního patra. Po cestě jsme se dozvěděli něco z historie i tradičního života tamních majitelů. Potom jsme se vydali do místního supermarketu nakoupit zásoby na další cestu, což bylo dobrodružství samo o sobě. Obchody totiž překypují sortimentem, který je pro Evropana něčím naprosto neznámým. Bloudili jsme mezi regály, některé zboží jsme navzdory japonským znakům dokázali rozpoznat, u jiného pak hádali, jak se to asi jí a jestli vůbec. Několikrát jsme se také odvážili ochutnat speciality, které tam místní prodejci nabízeli, ovšem co to vlastně bylo, snad nevíme doteď. S kufrem plným zásob jsme vyrazili vstříc Japonským Alpám a chystali se na několikadenní průzkum této přírodní části.  

 

Do oblasti údolí Kamikochi není povolen přístup autem, proto je třeba ho zaparkovat před vjezdem do národního parku a v něm pak využít přepravu autobusem, což znamená vše potřebné s sebou, jelikož se v podobných vesničkách mnohdy nakupuje s vysokohorskou přirážkou. Pravda je, že my jsme se v tamní civilizaci moc neohřáli a okamžitě vyrazili do hor. Byl květen a ve vyšších polohách ještě ležel sníh. U kempu, ve kterém jsme měli v plánu přespat následující den, jsme se na mostku přes potok potkali s rodinkou opiček, které nebyly vůbec plaché a nechaly se okukovat i z poměrně malé vzdálenosti. Naše stezka vedla z turistické a poměrně živé vesničky po mostě přes krásnou čirou horskou řeku a dál podél ní. Po cestě bylo hned několik zastávek, kde člověk mohl obdivovat místní porost, mokřady a různé druhy ptáků a žab. Čím víc jsme se vzdalovali vesnici, tím méně lidí jsme potkávali a potom jsme konečně odbočili do pralesa a začali stoupat přes sytě zelené stráně až do oblasti, kde začalo přibývat sněhu, místy až po kolena a z hustého lesa už zbyl jen březový porost. Cesta byla čím dál náročnější a zabrala nám několik hodin. Náš původní plán měl být výšlap až na jeden z vrcholů. Kvůli množství sněhu a po konzultaci se správci parku jsme od něho upustili a naším cílem se tak stala horská chata Dakesawa, v nadmořské výšce 2216 metrů. Finální, asi sto metrů dlouhá rovinka, byla nejnáročnější, ale pomalu, krok za krokem, jsme ji zdolali a dostali se tak až na terasu chaty, ze které byl doslova dechberoucí výhled na údolí, jímž jsme předtím prošli, a také za něj, dál po řece Azusa. Ihned jsme se nahlásili, seznámili a ubytovali v jednom z mála pokojů v chatě nad restaurací. Byl to nádherný jednoduchý pokoj v japonském stylu s bambusovými rohožemi tatami a futony místo postelí. Rozhodili jsme spacáky, uspořádali věci a šli si užívat na sluníčko. Odměnou za náročný výstup nám bylo chlazené točené pivo, což jsme v těchto končinách opravdu nečekali. V ceně pobytu byla i japonská večeře a snídaně. Večeře byla podle očekávání, ovšem snídaně se podávala velmi brzo ráno a na jídelníčku byly věci pro Čecha až nepochopitelné. Málokoho u nás by asi napadlo posnídat polévku miso, smaženou rybu, rýži, mořské řasy a kvašenou zeleninu. U stolu s námi seděly dvě Japonky, které nás ujistily, že tohle je pro ně zcela běžná snídaně a zvědavě se vyptávaly, co jíme obvykle my. Také jim připadalo mimořádně zajímavé, že jsme se vydali na výšlap do hor. Turisté z cizích zemí prý tohle obvykle nedělají. Kromě nich jsme tu ráno mnoho lidí nepotkali, jelikož většina z ubytovaných byli horolezci, které jsme zahlédli při focení magického nočního nebe někdy kolem 3 hodiny ranní vystupovat s čelovkami na hlavě na protější vrcholky.

 

Po rozednění nastal další krásný slunný den a my se pomalu sbalili a vybrali na cestu zpět do údolí. Po sestupu jsme si v kempu vybrali místo na stan u řeky s výhledem na štíty hor mezi stromy, abychom si mohli pověsit i houpací síť, která nás všude doprovází. Uvařili jsme si rychlý oběd a pak vyrazili prozkoumat zbytek údolí. Vydali jsme se podél řeky a zanedlouho přišli k mokřadům, které byly evidentně oblíbeným místem makaků. Opičky tam skákaly, lezly jedna přes druhou a houpaly se, až z toho padaly do vody. Chvíli jsme je pobaveně pozorovali a pak si to namířili k šintoistické svatyni Hotaka zasazené do přírody u malebného jezírka Myojin. Chvíli jsme tiše poseděli na břehu a nechali na sebe působit zdejší klid. Odtud nás cesta vedla chvíli lesem, chvíli podél řeky, někdy po dřevěných lávkách mokřady, až jsme se ocitli u jezera Taisho, v němž se nádherně zrcadlí okolní hory. Pak už byl pomalu čas večeře, tak jsme se vrátili zpátky do kempu a zašli se podívat, co nabízí místní jídelna. Ani tentokrát se to neobešlo bez objednávky přes automat, ovšem tou dobou už jsme v tom byli vcelku přeborníci, a tak netrvalo dlouho a my si vychutnávali výbornou večeři s překrásným výhledem na hory v zapadajícím slunci. Po setmění se citelně ochladilo, my jsme se však ještě chvíli venku před stanem zahřívali horkým čajem a kochali se pohledem na hvězdy a na obrysy hor.

 

Když jsme se rozloučili s Kamikochi, zavedla nás cesta do skanzenu Hida u města Takayama, ve kterém jsme mohli nahlédnout do života zdejších lidí z historické doby Edo (1603–1867), kdy Japonsku fakticky vládli šógunové a země se snažila cíleně co nejvíce izolovat od okolního světa. Celý areál byl poměrně rozsáhlý a nabízel k návštěvě bezpočet různých stavení, i množství aktivit k zabavení. Skanzen byl situovaný na svahu, jeho spodní část byla vystavěna kolem jezírka a stoupala až na kopeček, na němž se nacházela svatyně ukrytá v lese. Bylo také možné si vyzkoušet tradiční oblečení nebo zakoupit výrobky, které v jednotlivých domech tvořili starodávnými postupy šikovní řemeslníci.

 

Naše další putování vedlo k moři, kam jsme se moc těšili a kde jsme objevili hned několik krásných míst. Útesy lemující pobřeží ukrývaly svatyně a bůžky, ať už v jeskyních, nebo na vyvýšeninách a vše to působilo jako z jiného světa. Každé z těchto zákoutí mělo svůj osobitý náboj a působilo tajemně. Po nějaké době jsme se vymanili z jízdy po dálnicích a užívali si o dost klidnější a výhledově zajímavější vedlejší silnice. Pomalým tempem jsme projížděli poetické přímořské vesničky s všudypřítomnými rýžovými políčky a městečka s kotvícími loďkami. Nemohli jsme se dočkat, až se před námi otevře nějaká pláž, v našich představách stejně malebná, jako celé pobřeží. Čekalo nás však velké zklamání. V písku se to místo oblázků a mušlí hemžilo plastovým odpadem. Pohled, který se nám na plážích po celém světě bohužel naskýtá stále častěji. Cesta se pomalu stočila do středozemí a dovedla nás až k jezeru Biwa, v němž se nám zničehonic zjevila krásná plovoucí brána, u které jsme chvíli tiše rozjímali a potom se nedaleko výborně naobědvali. Jako téměř pokaždé jsme byli jediní turisté v restauraci. Menu bylo jen v japonštině a personál neuměl anglicky, ale stačilo jen ukázat prstem a pokývat hlavou na znamení „chtěli bychom to samé co jí tamten pán“ a naservírovali nám tu jednu z nejlepších nudlových polévek ramen, co jsme kdy ochutnali.

 

Po bědě jsme si to namířili směrem do Kyota, starobylého města, které je proslulé svými historickými památkami, z nichž mnohé jsou zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO. Které z nich jsme zvládli navštívit? Jak jsme našli hotel v labyrintu městské zástavby? Jaký byl výlet šinkansenem do Hirošimy? A ukázala se nám posvátná hora Fuji během několikadenního kempování na jejím úpatí? To všechno se dozvíte v dalším pokračování už brzy.

 

Text: Erik Janoušek a Veronika Kozmonová

Foto: Erik Janoušek

Instagram: @Erjanfoto

 

 


Autor: Erik Janoušek a Veronika Kozmonová

Publikoval: -kas-

Fotogalerie

dscf2490.jpg  dscf2565.jpg  dscf2566.jpg  dscf2677.jpg  dscf2679.jpg  dscf2691.jpg  dscf2700.jpg  dscf2716.jpg  dscf2720.jpg  dscf2725.jpg  dscf2732.jpg  dscf2764.jpg  dscf2842.jpg  dscf2882.jpg  dscf2893.jpg  dscf2916.jpg  dscf2951.jpg  dscf3062.jpg  dscf3066.jpg  dscf3069.jpg  dscf3134.jpg  dscf3156.jpg  dscf2725.jpg  dscf2732.jpg  dscf2764.jpg  dscf2842.jpg  dscf2882.jpg  dscf2893.jpg  dscf2916.jpg  dscf2951.jpg  dscf3182.jpg  dscf3184.jpg  dscf3202.jpg  dscf3214.jpg  dscf3219.jpg  dscf3231.jpg  dscf3270.jpg  dscf3307.jpg  dscf3320.jpg  dscf3324.jpg  dscf3378.jpg  dscf3383.jpg  dscf3394.jpg  dscf3398-1.jpg  dscf3438.jpg  dscf3448.jpg  dscf3456.jpg  dscf3458.jpg  dscf3460.jpg  dscf3463.jpg  dscf3489.jpg  dscf3611.jpg  dscf3613.jpg  dscf3636.jpg  dscf3677-stitch-copy.jpg  dscf3694.jpg  dscf3720.jpg  dscf3749.jpg  dscf3762.jpg  dscf3805.jpg  dscf3806.jpg  dscf3821.jpg  dscf3841.jpg  dscf3850.jpg  dscf3855.jpg  dscf3877.jpg  dscf3891.jpg  dscf3909.jpg  dscf3910.jpg  dscf3919.jpg  dscf3927.jpg  dscf3929.jpg  dscf3937.jpg  dscf3964.jpg  dscf3969.jpg  dscf4009.jpg  dscf4016.jpg  dscf4050.jpg  dscf4056.jpg  dscf4061.jpg  dscf4073.jpg  dscf4074.jpg  dscf4131.jpg  dscf4133.jpg  dscf4140.jpg  dscf4143.jpg  dscf4233.jpg  dscf4288.jpg  dscf4318.jpg  dscf4321.jpg  dscf4328.jpg  dscf4376.jpg  dscf4377.jpg  dscf4385.jpg  dscf4467.jpg  dscf4470.jpg  dscf4473.jpg  dscf4479.jpg  dscf4548.jpg  dscf4607.jpg  dscf4661.jpg  dscf4692.jpg  dscf4704.jpg  dscf4729.jpg  dscf4761.jpg  dscf4771.jpg  dscf4782.jpg  dscf4787.jpg  dscf4788.jpg  dscf4805.jpg  dscf4835.jpg  dscf4840.jpg  dscf4845.jpg  dscf4848.jpg  dscf4856.jpg  dscf4871.jpg  dscf4910.jpg  dscf4911.jpg  dscf4919.jpg  dscf4921.jpg  dscf4925.jpg  dscf4927.jpg  dscf4933.jpg  dscf4955.jpg  dscf4961.jpg  dscf4974.jpg  dscf4990.jpg  dscf4994.jpg  dscf4996.jpg  dscf4997.jpg  dscf5007.jpg  dscf5012.jpg  dscf5021.jpg  dscf5029.jpg  dscf5030.jpg  dscf5036.jpg  dscf5043.jpg  dscf5064.jpg  dscf5082.jpg  dscf5103.jpg  dscf5107.jpg  dscf5110.jpg  dscf5126.jpg  

Čtěte také

8. 6. 2020 - Za Vladimírem Makovským

V úterý 2. června zemřel ve věku nedožitých 96 let vlastivědný badatel a vynikající genealog pan Vladimír Makovský, rodák z Věcova. Pohřeb se konal v sobotu 6. června. Připomeňme si jeho životní...

6. 1. 2020 - Asociace na muzikálu Kvítek Mandragory

Poslední neděli roku 2019 věnovali členové a přátelé ARPZPD (Asociace rodičů a přátel zdravotně postižených dětí v ČR, z.s. klub Velké Meziříčí) návštěvě hlavního města Prahy.

22. 4. 2020 - Pandemie… pandemie?

„Já chráním tebe, ty chráníš mně.“ Heslo, které si naprostá většina Čechů vzala za své, a roušky šly na dračku.

18. 11. 2019 - Sedmnáctý listopad

Dnes byl vítr trochu více vlezlý, než v jiných letech. Třikrát mi stačil sfouknout plamínek svíčky dřív, než se mi podařilo nasadit protivětrné víčko. Nakonec se dílo podařilo a já mohl položit zářící...


Komentáře ke článku


Facebook Twitter g+ Youtube
Hliniště - byty k prodeji
Nejnovější Nejdiskutovanější Nejčtenější

NovinyVM.cz - nezávislé internetové noviny pro Velké Meziříčí, mikroregion Velkomeziříčsko a kraj Vysočina.
Publikování nebo další šíření obsahu serveru NovinyVM.cz je bez písemného souhlasu ZAKÁZÁNO.
Pokud chcete informace o inzerci nebo napsat redakci - pište na email redakce@novinyvm.cz.
Příspěvky v sekci "Od Vás" nevyjadřují názor redakce, jejich obsah není redigován.
Redakce upřednostňuje rychlost zveřejnění a aktuálnost před gramaticky a slohově bezchybnými články.


Prodávejte on-line na kvalitním a responzivním e-shopu.

×

Váš prohlížeč blokuje reklamu

Vážený uživateli, jelikož jste naším pravidelným návštěvníkem, zvažte prosím vypnutí AdBlocku na této doméně.
Příjmy z reklamy nám umožňují nabízet čtenářům obsah zdarma.

V horním panelu prohlížeče klikněte na ikonku ruky na červeném pozadí a zvolte
“Nespouštět na stránkách na této doméně”. Děkujeme!

Horácké VM vás zve na Závody do vrchu do Náměště nad Oslavou
TOPlist