Přítel, jehož je potřeba zabít

Začátkem března publikoval moskevský deník Izvestija interview se stálým představitelem Ruska u NATO Dmitrijem Rogozinem. Ten doufal, že přítomnost dvou amerických letadlových lodí v Suezkém průplavu nenaznačuje začátek další „bleskové“ války. Že nepřichází vývoj událostí podle iráckého scénáře, kde došlo k napadení cizího státu pod vymyšleným důvodem. S jeho slovy-„snad plánují maximálně vyhlásit nad Libyí zónu, uzavřenou pro letadla a vrtulníky Kaddáfího,“ nesouhlasil v té době Václav Klaus, podle kterého se zřízení bezletové zóny nad Libyí rovná vyhlášení války. Ve čtvrtek 18. března však schválila Rada bezpečnosti OSN deseti hlasy z patnácti nasazení vojenského letectva proti Libyi, včetně vytvoření bezletové zóny nad touto zemí.

Co vedlo Anglii, Francii a Itálii k tak rozhodnému kroku? Vždyť ještě před rokem se s Kaddáfím objímali při každém setkání, dodávali mu zbraně, dojednávali výstavbu atomové elektrárny a slavili s ním 40 let v jeho funkci. Francouzký prezident Nicolas Sarkozy si dokonce nechal platit od Kaddáfího volební kampaň. A to si jistě Libye pamatuje na to, že pod italskou koloniální nadvládou zemřela podle odhadů téměř třetina populace. Již dvacátého března, když bylo při leteckých útocích „proti libyjské protiletecké obraně“ zabito nejméně 70 lidí a dalších 150 zraněno, postavila se proti útokům italská veřejnost. Ta je přesvědčena že se jim o důvodech války lže, a že jde především o boj o ropu.

Je nanejvýš zajímavé, že Libye se hned po prohlášení RB OSN nechala slyšet, že se jako „členská země“ OSN nemůže protivit rezoluci Rady bezpečnosti a s okamžitou platností vyhlašuje ukončení všech bojových akcí a je připravena vést dialog. Její ministr zahraničních věcí dokonce-po výtkách intervencionistů, že Kaddáfího síly nerespektují příměří-, vyzval OSN, aby vyslala na místo pozorovatele, kteří by situaci monitorovali a připravili jednání. Nic takového se nestalo!

Co vlastně víme o Libyi? Když v roce 1969 odstranil Kaddáfí, krále Idríse, zpřetrhal tím svazky Libye s Velkou Británií a USA a zahájil revoluci. VB a USA tím fakticky ztratily přístup k libyjské ropě, která díky Kaddáfímu od téhož roku začala patřit hlavně libyjskému lidu a ne anglosaskému zahraničnímu kapitálu. Tento „diktátor“ vždy zastával záměr sjednotit Afriku, zavést jednotnou měnu, vytvořit společnou armádu a prosadit svobodu a nezávislost celého kontinentu. Uvedl nejen ve své „Zelené knize“, ale i ve veřejných vystoupeních před Libyjci a vůdci z celého světa, že Libye patří ve skutečnosti černochům, kteří ji vlastnili dlouho před příchodem Arabů! V uniformách libyjské armády se nacházejí černoši z celé Afriky, vyjadřující tím určitý respekt a uznání vůči Libyi. Za posledních dvacet let přišly do Libye tisíce Afričanů a získali zde vzdělání a zaměstnání.  Milion černých utečenců a tisíce migrujících dělníků riskují, že se stanu obětí pomsty reakčních rasistických sil libyjských Arabů. Turecký stavař popisuje jeden z uskutečněných masakrů v posledních dnech ve společnosti, kde pracovalo 80 dělníků z Čadu. Povstalci je bezdůvodně povraždili. Nikoli tedy strach z Kaddáfího, ale strach z rasistických arabských povstalců je hlavním motivem pro masivní exodus dělníků a expertů z Libye.

Propaganda prý není všemocná, avšak mnohdy se jí daří odůvodnit takové akce, jako bombardování Jugoslávie, útoky na Irák, či Vietnam. I dnes se mluví o mrtvých při střetech Libyjských vládních jednotek a povstalci, masakry při demonstracích proti vládě v Jemenu, Tunisku, Bahrajnu, Jordánsku, Alžírsku a Egyptě se jen bagatelizují. Zkuste si třeba porovnat volební systém v „nepřátelském“ Íránu s volebním systémem „spřátelené“ Saudské Arábie. Nebo si připomeňte, že 11. Září 2001 v kokpitech vražedných letadel nad Washingtonem a New Yorkem neseděli Íránci, ale Saudové. Celé to pojmenovávání a dělení světa na demokratické (naše) a nedemokratické (cizí) je tak trochu na draka. Přesvědčovat národy s jiným vyznáním a tradicí o tom, že to naše je to jediné pravé, je přinejmenším sebestředné. Vymýšlet však stále nové důvody k napadání cizích států kvůli ropě a jinému přírodnímu bohatství je určitě pokrytecké! Nikdy nemohu souhlasit s vojenskou agresí z jakýchkoli (vymyšlených) důvodů, a stydím se za to, že žiji ve státě, který svým členstvím v útočném paktu NATO podporuje zabíjení nevinných civilistů po celém světě!