Najednou - letos na jaře - ani nevím proč, jsem mela potřebu ji vidět. Tentokrát to bylo opačně; ona byla dole a já nahoře. Trochu jsem se, pravda, toho setkání bála, máme totiž zcela odlišné úhly pohledu na svět a děni v něm. Ale obě jsme pochopily, že se na tenhle tenký led nebudeme pouštět.
Taky jsem se bála toho, aby nestrádala, a to po všech stránkách. Sama jsem to dvacet jedna let zažila, takže vím, co to obnáší. Nakonec to bylo moc mile setkání.
Seděly jsme na sluníčku na zahradě její krásné vily, házely pejskovi balonek, pak mě tím krásným domem provedla a pozvala mé do svého krásného bytu a já si oddechla, že se jí nic zlého neděje. Ukazovala mi obrazy svého zemřelého muže, a jak jsme tak chodily tím bytem, tak mé praštila do očí posmrtná maska Boženy Němcové.
Povídám: "Ta je krásná." A ona mi říká: "Ta je přece od tebe, dalas mi ji k premiéře filmu Horoucí srdce, kde jsem Boženu Němcovou hrála, ty si to nepamatuješ?" Zapomněla jsem, nicméně jsem zežloutla závisti, neboť tu paní také celý život obdivuji a ctím. Povídám: "Prosím tě, nevadilo by ti, kdybych se pokusila nechat si odlít kopii?" "Ale vůbec ne, mám tady v baráku neteř, která děla keramiku, tak se ji zeptáme, jestli by se o to nepokusila."
Strávily jsme spolu krásné odpoledne ve vzájemných vzpomínkách na tenkrát. To jsem ji viděla naposled. Zanedlouho ji odvezli do nemocnice. Mela jsem dobry pocit, že jsem za ni šla. Život šel dál a jednoho dne mi zavolala její neteř, že mám tu "Božku" odlitou a že se povedla. Nedočkavě jsem si pro ni jela a hned jsem ji pověsila tak, abych na ni dobře viděla.
Za dva dny jsem se z radia dozvěděla, že moje kamarádka umřela. Byla jsem ráda, že jsme se ještě viděly. A je úplně fuk, že jsme byly každá někde úplně jinde. Ale kdysi se mnou ušla kus cesty a patřila do mého života a to se nezapomíná. Šla jsem se s ní rozloučit, říct jí poslední ahoj.
Mrzelo mě, že tam nebyl nikdo z těch, s kterými mnoho desítek let pracovala. Přece to, že má někdo jiný názor než já, že vyznává něco jiného, nemůže jít až za hrob. V tomhle jsem asi přece jenom křesťan: „… a odpusť nám naše viny…“. Byla to hodna holka, kde mohla, tam pomohla, nikdy nikomu neublížila. A že mohla… Jmenovala se Jiřina Švorcová.
Autor: Kamila Moučková
Publikoval: -mk-
