V obývacím pokoji voněla káva, připraveno bylo i vánoční cukroví a u stolu seděli, jak později z hovoru vyplynulo, sousedé, kteří přišli tehdy právě nemocnou paní navštívit.

Pro všechny bylo toto náhodné setkání opravdovým zážitkem. „Kolo času se točí zpátky. Koleda vždy k Vánocům patřila. Putuje i nadále napříč generacemi, umazává věk, potěší. Mnohdy vnoučata přijedou za babičkou a v ruce drží stále mobil. Přitom stačí tak málo. Aby jej odložili, pověděli si o radostech a úspěších a třeba si i zazpívali,“ zamýšlí se paní Růžena a pokračuje: „Je mnoho lidí, na které si nikdo nevzpomene. A když náhodou někdo za nimi přijde, donese obrázek, nebo zazpívá, potěší to. Pro staré a osamělé znamená něčí přítomnost víc, než něco hmotného. Pocit, že s nimi ještě někdo počítá, dokáže potěšit.“

A jak vnímá paní Růžena vánoční svátky a jejich tradice? „Moje spolužačka mi nedávno říkala, že jí Vánoce už nic neříkají. Mnoho lidí jede na hory a zvyky opouští. Vždyť Vánoce mají svoje kouzlo. Bohužel se vše zvrhlo na konzum. Mělo přece jít o něco víc. Rodina by se měla sejít a být spolu, chvilku se zastavit. Tradice by se měla ctít.“

Tříkrálová koleda je nejen o radosti, o předání zprávy o Kristově narození, ale také o podpoře místní Charity. „Nerada dávám tam, kde nemám jistotu, že peníze přijdou na dobré místo určení, ale Charitě já věřím. Četla jsem její výroční zprávu a bylo tam uvedeno adresné využití peněz. Je vidět, kam peníze přijdou. Je mi líto nejen seniorů, ale také všech, kteří pomoc potřebují,“ vyjadřuje své pochopení žďárská rodačka.

„Tříkrálová koleda se mi moc líbí, jen jí musí být dveře otevřené. Navíc koleda spojuje. Přenáší se po staletí z generace na generaci. To, dopoledne, kdy u nás byli tři králové, bylo pro mě obrovským darem,“ zakončuje naše povídání paní Růženka.