Prvních 10 zápasů jsme vyhráli a usadili jsme se na prvním místě. Z něho jsme postoupili až do závěrečného play off. Play off jsme bohužel nikdy neuměli hrát. Nebo spíš to bylo tím, že soupeři se na play off posílili o své hráče juniorského věku, kteří však již stabilně našli místo v sestavách extraligovým klubů. Tak tomu bylo i v tom našem prvním. Snadno jsme postoupili do semifinále, zde narazili na Liberec posílený tehdy ještě juniorem Ticháčkem (dnes nahrávač Karlovarska ozdobený tituly z německé a polské ligy). Po urputných bojích jsme prohráli těsně 2:3 na zápasy. Neuhráli jsme ani zápas o 3. místo s Hradcem Králové. Další sezóny definitivně potvrzovaly a potvrdily naše oprávnění hrát nejvyšší soutěž oprávněně. Hned zpočátku přišla i medaile. V 3. naší sezóně to bylo 3. místo. Medaile nebyly naším trvalým cíle. Bylo nám jasné, že nemáme takovou možnost vychovávat vlastní hráče z našeho města a zároveň získávat hráče odjinud, jako jiné, mnohem větší oddíly. Proto hlavním úkolem bylo držet nejvyšší juniorskou soutěž co nejdéle. Nikdy bychom si nepomyslil, že to vydrží 20 let! Naším nejčastějším umístěním bylo 5. místo. O udržení jsme hráli pouze 2x. Jednou jsme soutěž v závěrečných bojích udrželi sami, podruhé (v loňském roce) nám pomohlo její rozšíření. Jak jsem již psal, play off bylo pro nás prokleté. V jedné sezóně jsme vyhráli dokonce všech 20 zápasů základní části a tím jsme vytvořili i nový extraligový rekord. Ovšem play off nás opět zradilo a konečné naše 5. místo nás samozřejmě neuspokojovalo. Tak tomu bylo několikrát a téměř vždy nás play off „vypeklo“.

Dařilo se nám postoupit do nejvyšší soutěže i v kadetské kategorii. Zpočátku jsme z ní sice několikrát spadli, ale posledních 14 let ji držíme nepřetržitě a již jsme se v ním dobře „zabydleli“. Po dovršení 10 let v extralize jsme uspořádali první naší vzpomínkovou exhibici. Tehdejší junioři nastoupili proti našim odchovancům, hrající vyšší soutěže dospělých. Protože tato exhibice dopadla velice úspěšně jak po sportovní stránce, tak po společenské, včetně velkého diváckého zájmu, slíbili jsme si, že za 5 let upořádáme podobnou. Podmínkou bylo hrát stále extraligu. To jsme plnili, takže v roce 2015 byla exhibice po 15 letech. Navíc tento rok, byl pro nás vůbec nejúspěšnější. Poprvé a zatím naposledy jsme postoupili do finále play off a i když jsme neuspěli, byla, a dosud i je, stříbrná medaile náš největší úspěch. V úspěšných sezónách jsme pokračovali, i když nám tradičně play off nikdy moc nešla. V následujících dvou letech jsme postoupili do semifinále z prvních míst ve skupinách a ani jednou jsme neuspěli. V roce 2016 to bylo konečné 3. místo a v dalším roce místo čtvrté. Přitom to byl asi historicky náš nejsilnější tým. Ještě v roce 2018 jsme obsadili naše „tradiční“ 5. místo. Pak již zbyl jen boj o záchranu. Poslední 20. sezónu jsme se však již odrazili od dna a získaným devátým místem opět stoupáme vzhůru. 20 let v extralize způsobilo, že jsme se jasně a pevně zařadili do volejbalové mapy nejlepších mládežnických oddílů v republice. To je pro tak malé město vlastně skoro zázrak. Nikomu jinému v České republice se to nepodařilo. Kluby s tradicí jako je např. několikanásobný mistr z Olomouce již dnes neexistuje. Neexistuje ani tradiční volejbalové centrum v Plzni. Ústí nad Labem je již 10 let pouze v 1. lize atd.

My stále držíme, stále nám volejbal nezevšedněl, stále máme dost energie. V tom je klíč v klubové dlouhověkosti. Je potřeba stavět na lidech a ne na koncepcích a programech. Jen lidi rozhodují. O tom, kdo v oddíle měl a má klíčové role, kdo zde hrál, kdo se dostal až do reprezentace, o tom budou další pokračování tohoto bilancování.