Martino, o minulém víkendu (12. 12. 2020) jste se stala Osobností roku v rámci ocenění Časovaná bota, kterou pořádá Česká asociace streetwork. Nominovaly Vás Vaše kolegyně z nízkoprahového zařízení pro děti a mládež Wellmez, kde pracujete. O jaké ocenění jde?
Jedná se o cenu, kterou každoročně vyhlašuje Česká asociace streetwork za nějaký přínos v oblasti nízkoprahových sociálních služeb. Letošní byla navíc jubilejní, dvacátá.  

Dvacáté vyhlášení proběhlo výjimečně - online. Ve Vaší kategorii zasílali hlas lidé z oboru nízkoprahových služeb třem nominovaným z celé České republiky. Jaké to bylo, když jste své jméno slyšela jako to vítězné? Co Vám jako první prolétlo hlavou?
No popravdě jsem svoje jméno jako vítězné neslyšela, protože v momentě vyhlašování výsledků se mi zasekl telefon a video se přerušilo. Během chvilky mi ale volala kolegyně, že přenos sledovali s přáteli a že jsem vyhrála. Slyšela jsem obrovský jásot a měla velkou radost. Takto se se pak mnou spojily všechny moje kolegyně z nízkoprahového zařízení pro děti a mládež Wellmez ve Velkém Meziříčí, kde pracuji, a jako úplně první věc, která mi prolétla hlavou bylo to, jak je úžasné, že v sobotu večer sledují s různými kamarády předávání ocenění a všichni mi fandí. Sama jsem si video pustila celé až v neděli a byla jsem hlavně moc vděčná a dojatá. Radost jsem měla o to větší, protože jsem peníze, které bych získala v případě výhry, chtěla poslat do Arménie, do nízkoprahového klubu, který jsem tam zakládala a kde nyní pomáhají mimo jiné i uprchlíkům z Náhorního Karabachu, a to se povedlo.

Časovaná bota se ve žďárské Charitě objevila poprvé už v roce 2009. Letos se po jedenácti letech vrací zpět. Už pro ni máte místo? Co pro Vaše nízkoprahové zařízení znamená?
No nabízelo se, že bude bota u mě v kanceláři, ať ji mám pěkně na očích, ale její čestné místo bude určitě na klubu, protože patří všem, kteří se na práci a atmosféře ve Wellmezu podílejí a podporují mě – kolegové, klienti, dobrovolníci…no prostě všichni. Časovaná bota je takové ocenění za práci, kterou děláme, a potvrzení toho, že jdeme správným směrem, a také ji vnímám jako známku prestiže. Její výhra byla krásná tečka za tímto rokem a takový vánoční dárek pro všechny.

A nyní k Vám. Už 6 let jste vedoucí zmíněného nízkoprahového zařízení pro děti a mládež Wellmez ve Velkém Meziříčí. Kdy jste se pro tuto profesní dráhu rozhodla?
Po střední škole jsem se rozhodla jít studovat obor Humanitární a sociální práce. Sbírala jsem zprvu zkušenosti ze zahraničí a z praxí v rámci ČR. Dělala jsem několik let „teréňáka“ v sociálně vyloučených lokalitách nebo s migranty. A když jsem viděla inzerát na pozici vedoucího nízkoprahu, tak jsem si řekla, že to zkusím, že to bude zajímavá zkušenost na vedoucí pozici i v přímé práci. Ale tehdy jsem vůbec netušila, jak moc mě tato práce nadchne a bude mě bavit.

Zmínila jste, že jste také zakládala nízkoprahový klub pro děti a mládež v Arménii. Kdy jste to stihla? A co Vás k tomu vedlo?
Tehdy, v roce 2018, to byla nabídka, která se nedala odmítnout. Již několik let v rámci mezinárodních projektů pro pracovníky s mládeží jsem jezdila na východ, hlavně do Arménie, ke které jsem si vytvořila silné pouto. Posledních pár návštěv jsme se bavili s místními kolegy o tom, jak funguje streetwork a nízkoprahové zařízení u nás a o chybějící obdobné službě tam. Řešili jsme, co by bylo potřeba pro to udělat, jak to naplánovat atd., až mi jednoho dne zavolali s tím, že jim vyšel grant na vybudování centra pro děti a mládež a že by byli moc rádi, kdybych mohla přijet jim celou tu věc rozjet. Mám ráda výzvy a jsem ráda u nových věcí, a tak jsem souhlasila a na rok odjela. Měla jsem také velkou podporu od kolegů.

V sociální oblasti pracujete už zhruba deset let. Máte nějakou časovou či profesní metu či cíl, kterého chcete dosáhnout?
Metu asi jako takovou nemám. Moc bych si přála, aby mě práce pořád tak bavila a abych v ní stále viděla smysl. Určitě je pro mě i důležité podílet se nějakým způsobem na rozvoji a inovacích v oboru. Časovanou botu už nyní mám, tak uvidíme, co bude dál.