Kdy jste s fotbalem začínal?

S fotbalem jsem začínal jako malý, ale to jsme ještě nechodili sem na Tržiště, i když jsme byli rádi, když jsme tady občas mohli přelézt plot a zahrát si na hřišti. Jinak jsme hráli hlavně na ulici. Já jsem bydlel na Karlově, to byla slepá ulice, nejezdily tam žádná auta, takže vždycky, když jsme přišli ze školy, tak se postavily branky z kamene nebo z něčeho jiného a hrál se fotbal celé odpoledne. Pak jsem se jednou připletl tady, když měli trénink žáčci a už jsem začal hrát normálně za klub.

 

Vzpomenete si, kdo byl váš první trenér?

Můj první trenér byl pan učitel Mejzlik. Nevím teď, kde přesně učil, jestli na gymnázium nebo někde na učňovce.

 

Hrál jste vždycky jen ve Velkém Meziříčí nebo jste to zkoušel i v jiném klubu?

Kromě doby, když jsem byl na vojně, jsem hrál vždy tady. Na vojně jsem byl až za Košicemi a tam jsem hrál za civilní mančaft Strážské.

 

Jak moc se dle Vás změnil fotbal za tu dobu, co se u něj pohybujete?

Hra se změnila hodně. Pamatuju si, že jsme hráli normálně na pět útočníků (levé, pravé křídlo, spojky, centr). To už teď neexistuje. Já jsem nejvíce hrál ale ve středu zálohy. Ta hra samotná nebyla taky tak takticky propracovaná jako je nyní.

 

Jaké chodily návštěvy diváku za vašich časů v prvním mužstvu?

Tady byli hrozně dobří diváci. Tady chodilo tak 500-600 diváků. Jednou jsme hráli zápas se Žďárem nad Sázavou a na něj přišlo 1 300 lidí (KABLO VM: TJ ŽĎAS Žďár nad Sázavou (1966/1967, jarní část I.A třídy). O poločase tohoto zápasu za mnou přišel jeden fanda a dal mi peníze a řekl: „Diváci tady na vás vybrali 800 korun.“ Fanoušci byli opravdu super, zápas se Žďárem jsme vyhráli a jako nejlepší mužstvo v okrese jsme jeli za odměnu do Komárna na týden. Dost lidí také chodilo na zápasy s Jihlavou. Hrozně rád na to vzpomínám.

 

Jaký byl váš největší týmový úspěch v dresu Velkého Meziříčí?

Největší týmový úspěch byl, když jsme vybojovali postup do Krajského přeboru, který v té době byl na nynější úrovní divize či třetí ligy.

 

Jakou jste měli týmovou partu v prvním týmu?

Parta byla vynikající. Na zápasy jsme jezdili autobusem a ať se vyhrálo nebo prohrálo, tak v autobuse se vždycky zpívalo. Přijeli jsme z venkovního utkání, měli jsme nachystanou už místnost u Zlatého Lva, šli jsme tam celý mančaft, tam jsme ještě něco popili, pobavili jsme se. Byli jsme hrozně soudržný a rádi jsme spolu trávili čas.

 

V roce 1969 do našeho města zavítala stará garda Slavie Praha, v bráně pražského klubu byl legendární František Plánička. Jak vzpomínáte na tento duel?

Dal jsem mu dva góly, takže si to pamatuju velice dobře. Oni byli opravdu dobří, křídelník František Veselý nám tady dělal velký fofry. Prohráli jsme 5:4, byli to sice už starší hráči, ale bylo vidět, že to mají v nohách, my jsme běhali a oni si jenom mezi sebou posílali míč.

 

Co říkáte na současné působení klubu?

Já si myslím, že ten klub funguje dobře, ale nějak mi připadá, že ubývá malých dětí. Já když jsem trénoval s Rosickým přípravky, tak jsme vždycky na tréninku měli pomalu 70-80 dětí. Teď tomu tak bohužel není.

 

Co byste popřál klubu do dalších let jeho existence?

Já bych přál, aby se mu dařilo dál. Kdyby to ještě šlo, tak aby se klub pokusil o postup do druhé ligy, to by bylo krásný.

 

Více informaci o klubu na FCVM.CZ.