Člověk je tvor (stejně jako ostatní) omylný. Ale na rozdíl od jiných má ve svém genomu zakódovány vlastnosti, které se dají nazvat sebedestrukčními. Nenávist, závist a netolerance vůči ostatním z nás dělají ta nejhorší stvoření v koloritu této planety.

Mnozí z nás se již oprostili od dědictví našich předků, ale stále je tu mnoho těch, kdo nechápou podstatu života. Život a děti jsou podstatou našeho žití… Moc a bohatství ve smyslu materiálna je cestou, která vede k zániku člověka a možná i této planety.

Zdravý člověk nikdy nepodlehne touhám, jež jej lákají k nepravostem, ale obětuje vše proto, aby měli jeho děti spokojený život, a snaží se odstranit vše, co by tomu bránilo. Žel postupem času se i do srdcí takto smýšlejících lidí vedralo něco, co ovlivnilo život jim i jejich potomků. Jedná se o strach. Strach je to, co ovlivňuje životy mnohých z nás. Bojíme se o práci, o kariéru a o to, co si o nás pomyslí ti ostatní… Pro ty, kdo strachu podlehnou, se stává život snazší, ale ti, jež mu nepodlehnou, se stávají cílem lidí, kteří onemocněli touhami nepatřícími do zdravé společnosti.

Nejhorší z těchto onemocnění je zřejmě nenávist. Ten, kdo jí podlehne, je náchylný i k přijmutí ostatních onemocnění. Nenávist k něčemu, či k někomu se v ostatních snaží vypěstovat ti, co jsou touto nemocí již zasaženi. Je nezpochybnitelné, že takto nemocní lidé mají stále větší moc, a všemožně se snaží nakazit ostatní. Zdraví jedinci se jen těžko brání, neboť ti nemocní jsou ve svém jednání agresivnější a používají metody, které zdraví odmítají.

Jak neskutečně náchylní v přijímání dogmat nemocných je mladá generace, je alarmující. Kdo z mladých dnes dokáže odpovědět nato, kde se v nich vzala nenávist k seniorům, k jiným názorům, či dokonce k jiným národům?

Nenávist je nemocí duše. I jako ateista věřím, že ji má každý z nás. A pro po, jak charakterizují boha věřící? Je to pravda a láska… Není tedy bůh v každém z nás? Ale duše, otrávená nenávistí již podléhá temnotě a takto otrávení lidé se dnes snaží o otravu všech, kteří jí ještě nepodlehli.

V naší společnosti se takto nemocní lidé dostávají na vedoucí místa a snaží se všemožně buď ostatní nakazit, nebo je znemožnit a zničit.

Dokáží se někdy ti zdraví lidé vzchopit a znemožnit nadvládu hrstce nakažených? Budeme se stále dívat na to, jak nemocní lidé zneužívají svou moc a pronásledují ty zdravé? Já sám jsem obětí nemocných lidí, kteří se domnívají, že mně můžou pro jiný názor šikanovat a trestat. Přestávám věřit tomu, že se mne zastanou ti, co ještě nákaze nepodlehli. Zda se jedná o strach, či jen o pohodlnost nemohu soudit, ale stále mi hlavou zní slova - Když nacisté zavírali komunisty, nepletl jsem se do toho - nebyl jsem přece komunista. Když brali sociální demokraty, mlčel jsem, nebyl jsem sociální demokrat. Když pronásledovali židy, nebyla to moje věc - přece nejsem žid. Když pronásledovali katolíky, díval jsem se pasivně - nebyl jsem přece katolík. Když sebrali mně, nenašel se už nikdo, kdo by mně bránil… To byl Martin Niemoller… Možná si řeknete, že to není komparativní se mnou… ale …

S úctou k pravdě a lásce, Martin Klement.