Matka otvírá dveře a do našeho bytu se řítí pan Flégr. Pan Flégr byl náš domovník a o všem byl většinou informován jako první. Rusáci jsou tady!!!! Rusáci jsou tady!!!  Dodnes mně v uších zní jeho křik. V tom křiku bylo snad vše, co slova mohou obsáhnout. Zděšení, zklamání, nejistota, zoufalství a hlavně strach. A onen strach pronásledoval naši rodinu - a nejen naši, ale tisíce dalších českých rodin - ještě dlouhou dobu. Nejdříve to byl strach z války - rodiče byli samozřejmě pamětníci posledního světového konfliktu a měli strach z jeho opakování. Pak strach ze sovětských vojáků a jejich ocelové techniky. Dodnes slyším relaci v rádiu o zastřelení pětiletého chlapce, který namířil na sovětského „osvoboditele“ stříkací pistolku. A o dalších mrtvých, zbytečně a nesmyslně mrtvých… Následoval strach z nedostatku potravin. A velice rychle přišel strach z politických následků této „bratrské“ pomoci států Varšavské smlouvy neméně bratrskému vazalu zvaném Československo. Ale všemu jsem jako desetiletý kluk nemohl samozřejmě ještě rozumět.  Čemu jsem však absolutně nerozuměl, byla odpověď na otázku, proč, proč nám to udělali? Proč nám to udělali ti, kteří přece - jak nám to celoživotně vštěpovala marxistická ideologie od školky počínajíc a základní školou pokračující - kteří přece byli naši největší přátelé, náš veliký vzor, naši zachránci a ochránci???  V mé duši desetiletého dítěte, masírovaného od školky až do sedmé třídy, kam jsem tehdy chodil, ideologií komunismu, nakonec převládl pocit obrovského smutky, zklamání a posléze vzdoru…. Dodnes se mi míhají v mé paměti střípky z oné doby - potemnělá obrazovka černobílé (samozřejmě) televize Palas, občas se ozývá pouze… občané, zachovejte klid, neklaďte sovětským vojskům odpor… Vidím přemalované na bílo, tehdy jinak modré, silniční ukazatele směru, které byly otočeny záměrně jinam, někdy dokonce s novým nápisem směr Moskva. Dodnes mám schovanou pohlednici s tvářemi - pro nás tehdy hrdinů té doby - Dubčeka, Svobody, Smrkovského, Černíka a nápisem: Byli jsme s vámi, jsme s vámi… A taky mám v albu odznáček v barvě národní trikolory, přeškrtnutý černou čarou. A skautskou lilii, kterou jsem tehdy mohl nosit jen velmi, velmi krátce…

A pak již velice rychle za sebou následují praktické dopady oné srpnové středy i na můj život tehdy desetiletého kluka. V lesíku zvaném Malhošť se s námi louči naši skautští vedoucí. Náčelník doktor Vacek svůj projev zakončuje vírou, že se zase někdy sejdeme… Naše rodina se musí stěhovat - otec byl jedním z mála lékařů tehdejšího OÚNZ Chrudim, kteří odmítli zpětně podepsat svůj souhlas se sovětskou okupací a nechtěl riskovat postih svých děti, především co se týče dalšího vzdělávání…

A následuje dalších 30 let šedé zóny, zvané normalizace. V ní jsme se mohli prakticky seznámit s politickým, hospodářským, kulturním a vlastně všeobjímajícím vlivem našeho velkého východního bratra….

Není záměrem této krátké vzpomínky na - pro český národ tak tragický - rok 1968 - hodnotit negativa, a snad i některá pozitiva režimu pod taktovkou sovětů, či spíše Moskvy.

Prožil jsem prakticky polovinu života v tomto režimu. Díky událostem roku 1989 jsem měl možnost následně poznat i život v zemích „západně“ od nás. O kapitalismu si nedělám falešné iluze. Moje životní filosofie, či názor, říká, že za socialismu a komunismu rozhoduje ideologie (jseš-li řádný komunista, máš cestu životem řádně zametenou…) a za kapitalismu zase rozhoduje kapitál (máš či nemáš prachy…).

Ale pokud dnes, díky mezinárodní situaci, vzniká diskuse, kam máme dále směřovat, mám po svých životních zkušenostech naprosto jasno.

Neumím si totiž představit, že bych měl svým dětem doma opět lhát - protože jim lžou ve škole a nechci je dostat do konfrontačního průšvihu. Neumím si představit, že zoufale hledám vhodné kontakty, aby moje děti mohly studovat. Neumím si představit, že prakticky opět nebudou moci cestovat. Anebo výjimečně budou moci, ale s potupnými prohlídkami celníků na obou stranách hranice. Neumím si představit, že v hospodě u piva si budu muset dávat velký pozor, co svému kamarádovi říkám. Mohl by mě totiž udat další kamarád, který spolupracuje s tajnou policií… Informace budu dostávat řádně prověřené pouze od jednoho informačního zdroje. A taky si neumím představit, že budu opět stát frontu na toaletní papír. Protože jeho výroba bude státem plánována a bohužel český národ se opět neplánovaně p….. , pardon, jinak. Dostal opět neplánovaný průjem… Což se nakonec ukázalo i v následujícím létě roku 1969. Pouhý rok poté…

A pokud snad někdo se do oněch let chce vrátit a v Putinovi a v jeho totalitním režimu vidí svůj vzor, nic mu přece nebrání, aby se vystěhoval na východ od nás… Nakonec dodnes vidím, jak v Pardubicích na nádraží stojí pravidelně v neděli večer - kdy jsem jezdil v osmdesátých letech na „vejšku“ do Hradce Králové - vlak s nápisem Milovice-Moskva. Byl plný obtloustlých sovětských důstojníků a jejich matron a plný českého zboží...

PŘEDCHOZÍ DÍLY SERIÁLU:
Sondy do historie - 1. díl: Konec hnědé totality - začátek rudé

Sondy do historie - 2. díl: Smrt pražského kata

Sondy do historie - 3. díl: Heydrichiáda - šílená krvavá pomsta