Skupinová fotografie, zachycující účastníky jednání ve Fuehrerbau - Vůdcově domě - v Mnichově 29. září 1938. Za stolem svorně vedle sebe stojí pánové Neville Chamberlain za Velkou Británii, Édouard Daladier za Francii, Adolf Hitler za nacistické Německo a Benito Mussolini za fašistickou Itálii. A další fotografie zachycují tytéž pány při podpisu Mnichovské dohody. A poslední fotografie zvěčňuje britského premiéra Chamberlaina, který mává v pravé ruce papírem - doložkou k Mnichovské dohodě, garantující vůli obou národů - Angličanů a Němců - nejít nikdy proti sobě do války. Je obklopen jásajícím davem.  Britskou veřejností (a nejen britskou) je výsledek jednání přijímán s nadšením. Chamberlain je oslavován jako mírotvůrce, jako někdo, kdo přináší - řečeno jeho slovy - „mír pro naši dobu“. Vrcholí tak politika „appeasementu“, česky uklidnění, smíření. Principem této politiky je fakticky tolerovat agresorovi (tehdy především nacistickému Německu) jeho agresivní, expanzivní politiku, jeho porušování podmínek versailleského míru (podmínek kapitulace poraženého Německa v 1. světové válce). Mnichovu tak předchází obsazení německou armádou demilitarizovaného pásma v Porýní v březnu 1936, následuje Anschluss (připojení) Rakouska 12. března 1938 a ve stejném duchu proběhne i praktická realizace Mnichovské dohody z 29. 9. - 1. 10. 1938. Německá wehrmacht následně - v dikci této dohody - obsazuje pohraniční území tehdejšího Československa s převažující většinou německy mluvícího obyvatelstva, tzv. Sudety. A následně si na své přijde i Polsko a Maďarsko (těm připadne část Těšínska, respektive jižního Slovenska).

A politické požehnaní Hitlerovi - kancléřovi a Vůdci nacistického Německa - k tomuto kroku dává právě Mnichovská dohoda. Padá tak československo - francouzská spojenecká smlouva z roku 1924, západní demokracie Francie a Velké Británie tak „v rámci zachování míru“ fakticky donucují Československo odstoupit Sudety Německu. Politická reprezentace Československa (potažmo president Beneš) pak - byvši opuštěna svými západními spojenci - toto ultimátum přijímá….

Není účelem tohoto článku popisovat historická fakta, za kterých bylo Československo západními demokraciemi „potopeno“. Kdo má zájem o toto období, zajisté najde mnoho a mnoho článků a pojednání k tomuto tématu jak na internetových stránkách, tak i v mnohočetné literatuře: (jen na okraj - pohlédnu na svoji knihovnu a čtu nadpisy: Zdivočelé Sudety, Klatba Sudet, Šumava 1938, Sudety ve stínu Mnichova, Sudety krásné i bouřící, Rovnice řešená zradou, Zvon zrady…). Snad jenom faktická poznámka. Mnichovská dohoda - dohoda o nás bez nás (česká delegace nebyla na jednání přizvána) znamenala dohodu o odtržení Sudet a jejich přiřazení k Německu. I dalšími následujícími územními ztrátami přišlo tehdejší Československo o celkem 30 % tehdejšího svého území, o 3653 tisíc osob. Došlo k přerušení důležitých dopravních tepen, k hospodářským nedozírným škodám (ztráta důležitých podniků, uhelných dolů, elektráren atd.). Tragická byla ztráta budovaného příhraničního betonového opevnění.

Němečtí obyvatelé Sudet jásají a německou armádu následně vítají jako svou osvoboditelku. Konečně je naplněno jejich heslo „Heim nach Reich “ - domů do Říše.  (Pomsta českého národa za necelých sedm let bude nemilosrdná).

Pro Československo nastává tak období tzv. „druhé republiky.“ Období, kdy z vzorově demokratického státu se stává parodie na demokracii, kdy veškeré bahno a veškerá mravní špína národa vyplouvají na povrch. Symbolem tragédie demokratického Československa, respektive jeho tzv. první republiky, je pak smrt bytostného demokrata, světového spisovatele a dramatika Karla Čapka o Vánocích 1938. Umírá fakticky uštván českou spodinou.

A nakonec celý mírový úspěch této zrady západních demokracií na Československu má krátké trvání - 15. března 1938 obsazuje německá wehrmacht Mnichovskou dohodou zmrzačené Česko, Slovensko se osamostatňuje a pokračuje kolaborantskou cestou spolupráce s Německem. Prvního září 1939 se celá Mnichovská dohoda stává jen a jenom cárem papíru - Hitlerova vojska napadají Polsko a začíná 2. světová válka.

Uplynulo od té doby 85 let.

Dodnes jsou vedeny rozporuplné diskuse na téma - měli jsme se tehdy hitlerovskému Německu bránit? Či fakt přijetí Mnichova byl pro naše země lepším řešením? Nebo snad jedině možným řešením?

Zabránila tehdejší česká politická reprezentace (prezentovaná především prezidentem Benešem) masakru našeho národa a destrukci našeho území?  Za jakou cenu - nezačala datem Mnichovské dohody totální degradace mravního potenciálu Čechů?  Nevyčerpal se touto zradou z větší části potenciál národního vlastenectví?

Není paradoxem, že tehdejší náš úhlavní nepřítel je dnes našim vojenským a hospodářským partnerem číslo jedna a náš tehdy budoucí „přítel na věčné časy“ dnes naší nejzávažnější hrozbou (viz písemně i nová obranná strategie Česka)?

Je nutné znát své dějiny. Třeba už proto, abychom - jako národ - neopakovali stejné chyby. A nejen my, ale i naši spojenci.

Vždyť podobnost událostí z roku 1938 s událostmi současné epochy je do očí bijící!!!

Skutečně po oněch zkušenostech před 85 lety se lze domnívat, že jde udržet mír kolaborací s agresorem, respektive pasivním přihlížení jeho agresivitě?

Cožpak korelát mezi současným putinovským Ruskem a hitlerovským Německem v roce 1938 není dostatečně viditelný?  Nejde o stejný princip -princip státní agrese a její tolerance a následků této tolerance?

Chceme, aby se dějiny opakovaly?

Winston Churchill o Mnichovské dohodě: Británie a Francie měly na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolily hanbu, budou mít válku.

A W. Churchill podruhé: Národ, který zapomene svou minulost, nemá žádnou budoucnost.

PŘEDCHOZÍ DÍLY SERIÁLU:
Sondy do historie - 1. díl: Konec hnědé totality - začátek rudé

Sondy do historie - 2. díl: Smrt pražského kata

Sondy do historie - 3. díl: Heydrichiáda - šílená krvavá pomsta

Sondy do historie - 4. díl: Bratrská pomoc - 21. srpen 1968