Jindra a umřít?! To přeci nejde dohromady!!! Nějak jsem se s tímto sdělením vnitřně nebyl schopen srovnat… Jindra, tak silná a optimistická osobnost, takoví lidé přece NEUMÍRAJÍ… Pomalu mně docházel obsah slov páně doktora a pohltil mě zcela a úplně smutek…

Smutek nad odchodem parťáka, s kterým jsem strávil profesionálně přes deset let života. Nad odchodem člověka, kterého jsem si vážil nejen jako skutečného profesionála svého boru, ale i jako férového chlapa. S Jindrou Hublem odešel velký a dlouhý kus historie velkomeziříčské záchranky. Byl její živoucí kronikou. S jeho osobou je spojena profesionalizace záchranné služby v našem městě.

V roce 1984 totiž jako řidič Rychlé záchranné pomoci byl přijat pan Jindřich Hubl, který ale na část svého úvazku pracoval jako sádrovník na chirurgické ambulanci polikliniky. Zbytek posádky při výjezdu byl doplňován zaměstnanci polikliniky. Zlom přichází k 1. 1. 1993, kdy byla zřízena Záchranná služba okresu Žďár nad Sázavou s výjezdovým stanovištěm v našem městě. Jindra se tak stává řidičem - profesionálem záchranné služby na plný úvazek. Poslední se profesionalizují v záchranné službě k 1. 7. 1994 lékaři. Od tohoto roku jsem znal Jindru Hubla coby parťáka na našich společných výjezdech záchranky. A nebylo jich málo…

Jindra patřil k „ostřejším“ řidičům, auto měl vždy dokonale zkontrolované a připravené a my jsme věděli, že s ním dojedeme k případu tak rychle, jak jen to je za daných okolností bylo možné… Stal se šéfem ostatních řidičů záchranky. Bylo to ale v době, kdy „šéfování“ neznamenalo nějakou osobní nadřazenost, znamenalo ale více zodpovědnosti a povinnosti… Byly to doby, kdy jsme chodili skutečně rádi do práce, kdy jsme se zdokonalovali jak profesně, tak i vybavením. Je na co vzpomínat… Od léta 1998 záchranka sídlí v nových prostorech vedle sídla hasičů a od roku 2004 se naše středisko stává součástí Zdravotnické záchranné služby kraje Vysočina. A Jindra Hubl jako jeden z posledních členů posádek záchranné služby pamatuje všechna níže popsaná (byť zkráceně) období záchranné služby našeho města…

Ne, nejde zapomenout na jeho zvonivý, tak typický smích. Nejde zapomenout na doby, kdy jsme zašli po práci „na jedno“.

Nejde zapomenout, kdy jsme „pokecali“ venku na chodníku, kdy šel na vycházku s psíkem své dcery…

Šel jsem se dnes - za mrazivé zimní noci - projít. Podíval jsem se na tmavou oblohu, plnou zlatých hvězd. Tiše se jako slzy snášely k zemi třpytivé sněhové vločky. Hledal jsem na nebi případné modré světlo jindrovy záchranky…

Jindro, bylo mi ctí s tebou pracovat…

A třeba - v nějakém jiném světě, či dimenzi - se zase potkáme. A zase půjdeme na jedno „orosené“…

Velké Meziříčí, noc 3. 12. 2023