Martine, ještě než se dostaneme k novodobé historii, pověděl bys nám něco o místě, na kterém Jelínkova vila stojí? Kam až sahají prameny?

Jistě, rád. Ostatně interiér naší restaurace odkazuje právě na tuto dávnou historii. Podle kronik totiž stával na místě Jelínkovy vily mlýn; první zmínka o něm pochází z roku 1588. Jeho zvláštností byl neobyčejně dlouhý vodní náhon, údajně 920 metrů, který jednotliví majitelé využívali k různým hospodářským účelům. Těch se tu do roku 1904 vystřídalo celkem jedenáct, poté se mlýn vrátil do majetku města.

A ve stejném roce ho město prodalo novému majiteli, že?

Přesně tak - v roce 1904 mlýn odkoupil Karel Jelínek, majitel velkomeziříčské továrny na kůže Antonín Jelínek a syn, a to s podmínkou, že zde vybuduje elektrárnu a elektrickým proudem bude zásobovat naše město. Starý mlýn následně zbořil a na jeho místě postavil moderní obytnou vilu, která se svou podobnou už příliš nelišila od Jelínkovy vily, jak ji známe dnes.

A podařilo se mu splnit podmínku danou městem?

Ano, svému slovu dostál: Z vodního náhonu vytvořil vodní elektrárnu s Francisovou turbínou s dynamem na stejnosměrný proud, kterým nejprve zásoboval kromě nově postavené vily a své továrny také radnici, Obecník, městskou spořitelnu a tělocvičnu Sokola a po rekonstrukci elektrárny kolem roku 1915 pak celé město. V tomto „poslání“ pokračoval po smrti Karla Jelínka v roce 1935 i jeho syn Antonín, svého času starosta Velkého Meziříčí. Naše město tak bylo zásobováno elektrickým proudem „od Jelínků“ až do roku 1946, kdy byla elektrárna znárodněna.

Jméno Antonína Jelínka je mimo jiné spojené i s Velkomeziříčskou tragédií, ke které došlo v roce 1945.

Ano, Antonín Jelínek byl starostou našeho města ve válečných letech 1941-1945 a bezprostředně po této tragické květnové události byl zatčen a obviněn z kolaborantství a vykořisťování. Všechna obvinění se ale ukázala jako neodůvodněná a už 30. 5. 1945 byl propuštěn na svobodu. (Jako Velkomeziříčská tragédie je označování událost ze 7.-8. května 1945, kdy ustupující německé vojsko obsadilo městskou radnici, zatklo členy revolučního výboru a popravilo celkem 60 osob. - pozn. red.).

Jaké byly další osudy Jelínkovy rodiny?

Jak už jsem zmínil, v roce 1946 došlo ke znárodnění Jelínkovy elektrárny, a v roce 1948 totéž postihlo i koželužnu a samotný dům, tehdy už známý pod lidovým názvem „Jelínkova vila“. Antonín Jelínek tou dobou pobýval v Jižní Americe, kam byl v lednu 1948 vyslán tehdejším Ministerstvem průmyslu a ČZKG (Československé závody kožedělné a gumárenské - pozn. red.) k nákupu surových kůží. Do vlasti se ale pod vlivem únorového znárodňování už nevrátil a zůstal v emigraci.

A co se dělo s Jelínkovou vilou?

Její další osudy bohužel korespondovaly s politickým děním v naší zemi: V éře státních podniků sloužila jako obytný dům, později se pak stala majetkem města, ale pro špatnou údržbu nebyla vůbec obyvatelná a postupně chátrala.

A pak jste na scénu vstoupili vy…

Ano, jelikož v případě Jelínkovy vily nedošlo po roce 1989 k restituci, koupil začátkem 90. let celou nemovitost můj tatínek Lubomír Jurek. 2002-2004 ji potom zrekonstruoval a vybudoval tu hotel s minipivovarem a rybí restaurací, který v mnoha ohledech odkazuje na historii tohoto místa - ať už zmíněným interiérem restaurace, anebo dobovým nábytkem v některých pokojích, které nesou názvy jako Pokoj Karla Jelínka nebo Pokoj Antonie podle manželky Karla Jelínka.

Kde se vlastně vzala myšlenka spojení hotelu s minipivovarem a rybí restaurací?

Spojení pivovaru s ubytováním sahá daleko do minulosti: ubytovací zařízení byla historicky často situována tak, aby mohla svým hostům poskytovat čerstvé pivo. Můj otec tuto tradici oživil v době, kdy v České republice začaly vznikat první minipivovary. No a doplněním tohoto konceptu o rybí restauraci jsme chtěli hostům rozšířit gastronomický zážitek. Tato kombinace totiž láká různorodé skupiny zákazníků a umožňuje nám vytvářet unikátní chuťové kombinace. Sladkovodní ryby jsou navíc tátovou velkou vášní, kterou jsem od něj přejal i já. Naším společným cílem je šířit povědomí o regionálních rybách a pokrmech z nich mezi širokou veřejnost.

Daří se vám to?

Troufám si říci, že ano. Naši restauraci navštěvují i díky výhodné poloze Velkého Meziříčí zákazníci z celé ČR a mnozí se na základě dobré zkušenosti opakovaně vracejí. Několikrát jsme se také objevili v médiích, například v televizních pořadech Máme rádi Česko, Cyklotoulky nebo Víkend. A portál Spektrum zdraví označil naši restauraci dokonce za nejlepší rybí restauraci v zemi. Myslím si tedy, že máme dobré jméno. Klíčem k úspěchu a hnacím motorem celého podniku jsou pro nás ale zákazníci. Každý jejich úsměv, poděkování či konstruktivní kritika nás motivují a posouvají vpřed.

A jak bys zhodnotil těch 20 let vaší existence?

Myslím si, věřím, že Jelínkova vila vždy stála a stojí na základech kvality a důvěry, a to díky nasazení, odbornosti a „srdíčku“, které do práce s kolegy vkládáme. Když jsem se k podniku přidával, netušil jsem, jak složitý i pěkný svět gastronomie může být. Stále se vlastně s pokorou učím, že pohostinství i pivovarnictví nejsou jen o základních dovednostech, ale také o hlubokém pochopení specifik, tradic a zvyků oboru. A o tom to podle mě celé je, díky tomu jsme obstáli v konkurenci, přežili COVID-19, inflaci atd.

Plánujete nějaké oslavy výročí?

Ano, zákazníci se mohou těšit například na ochutnávku nového výročního ležáku Harrach, který jsme uvařili speciálně pro tuto příležitost. Také jsme připravili sérii nových receptů, takže výročí se projeví i v naší nabídce jídel. A místním jsme se rozhodli poděkovat ještě jednou formou - stali jsme se partnery letošních pouťových slavností. Tímto bych tedy všechny naše příznivce rád pozval, aby se za námi zastavili na něco dobrého - ať už do restaurace, anebo právě na slavnosti, které proběhnou tradičně v půlce června.