Jak to bylo s vodáctvím ve Velkém Meziříčí? V padesátých a šedesátých letech bylo tu a tam vidět jednotlivce vezouc na dvoukoláku kánoe na vlakové nádraží. To byl tehdy jeden z možných způsobů dopravy na Vltavu, Lužnici či Sázavu nebo jinam. Já jsem v roce 1956 absolvoval vodácký výcvik na kajaku u staršího bratrance v brněnském Komíně. V roce 1958 na internátu průmyslovky jsme měli i čtyřveslici na řeku a na kánoích jsme opakovaně sjížděli Sázavu u Krhanic. Tehdejší tělovýchovy - TJ Spartak nebo TJ Motorpal v těchto letech neměly žádný vodácký oddíl. Přesto občané města mohli vidět i profesionální závody ve slalomu na řece Oslavě u Motorpalu za pomocí regulace vody z Mostišťské přehrady. V letech 1962 až 1963 se v závodě Kablo uskutečnila myšlenka vodáckého sportu, a to v oddělení rozvoje. Příchodem brněnského Ing. Ivana Kopečného - všestranného sportovce, Ing. Karla Dufka anebo třebíčského skauta Mirka Jurdy, vznikla myšlenka postavit vlastní sportovní pramice a na nich se pokusit v začátku sjíždět řeku Oslavu protékající vedle Kablovky. Možná, že i k tomu přispěl pan Ota Peřina, také kablovák, ale už ve funkci ředitele Kablo Hostivař. Kablováci měli možnost navštěvovat i sesterskou kabelovnu n.p. Kablo Bratislava. V Bratislavě řada kablováků studovala silnoproud a je možné, že i v bratislavských loděnicích našli vzor a plán sportovní pramice.

Bylo rozhodnuto postavit 4 sportovní pramice delší než čtyři metry. K tomu přispěl závod Kablo v rámci tzv. patronací nad sportovními oddíly. Pramice byla pro posádku čtyř pádlujících vodáků a pátého kormidelníka s klasický odnímatelným veslem. V přední části byl již laminátový vlnolam. Měly název Alfa, Beta, Gama a Delta. Největší odborný dozor nad stavbou měl kablovácký stolařský mistr pan Richard Troneček. O vodotěsnost sestavovaných dílů se postaral pan Miroslav Rosa, známý také jako amatérský hvězdář, vyrobil speciální tmel. Ve vodní lázni klihového vařiče míchal rozvařenou kalafunu, přidával klouzek a fermež tak dlouho, dokud se tmel tzv. táhl. Ke kontrole používal dvě prkénka, které od sebe napínal jako klapku. Tímto se tmelily díly pramice s temovacím motouzem, a přes tento spoj se šroubovala krycí lišta, která tvořila ochranu spodku pramice při kotvení na břehu.

První zkušební jízda se uskutečnila přejezdem tehdejšího kablováckého jezu při jarní vodě a pokračovala k Eliášově mlýnu pod Heřmanicemi. Této zkoušky se zúčastnili také dva učni - syn pana Tronečka Richard a Jiří Jašek.

Dále bylo rozhodnuto vybudovat vodácký tábor na „Pyšeláku“ u Budišova. A to se záměrem zacvičení a sehrání jednotlivých posádek. Postupně se tam o víkendech střídali všichni zájemci. Tam také padlo rozhodnutí zúčastnit se organizované plavby po Dunaji o prázdninách v roce 1964, tedy přesně před šedesáti lety.

Jak se sestavovala dvacetičlenná posádka? Po více jak roce se ustálila následující sestava. Kromě kablováků z Velkého Meziříčí to byla tříčlenná rodina Oty a Věry Peřinových z dcerou Věrou z Prahy. Bratři Jiří a Laďa  Čáslavští z Karlových Varů. Luděk Macek z Brna, Marie Fuksová z Františkova. Studenti Jaroslav Zezula - fakulta zemědělská, Petr Komrs - fakulta stavební, Vraťa Kraus - fakulta elektrotechnická, Jaromír Oulehla - fakulta veteriny ,a já - fakulta strojní. Z Hustopečí Marie Peterková a Kukla Vraťa. Z Brna byla také paní Věra, manželka kablováckého Ing. Karla Dufka. A kapitán a zástupce z Kabla Ing. Ivan Kopečný a manželkou Jiřinou a Miroslav Jurda.

Tato Dunaj-plavba byla organizována přes jedinou cestovní kancelář ve Žďáře nad Sázavou. K tomu byla jednotná soupiska účastníků, příloha k občanskému průkazu (cestovní doložka) a celní a devizové prohlášení s kolkem. Byl zpracován podrobný plán cesty, zastávek a táboření dle vodní mapy Dunaje. Zajištění uložení čtyř pramic v bratislavské loděnici včetně mola ke startu. Celní odbavení ve slovenském Komárně a maďarském Szobu. Cíl cesty loděnice Magyar Kábel Müvek Budapest. Maďarská kabelovna, se kterou kablováci domluvili spolupráci, trvala ještě v sedmdesátých letech rekreační výměnou zaměstnanců. O počasí na tuto cestu jsme se dozvídali pouze z jediné tehdejší stanice rozhlasu a ta zněla: „teplota, rosný bod a stav vody na českých tocích.“ Ale o Dunaji nic. Ale ve skutečnosti plavby byla teplota jako letos po šedesáti letech 14 dnů třicítky bez deště.

A tak vyrážíme.

Po 120 km na levé straně celnice Komárno. Protivný slovenský celník zdůrazňoval a vyhrožoval něco o prodeji stanů v Maďarsku, kde je o ně zájem a zabavení maďarskými celníky hermeticky uzavřené masové konzervy, které jsou zakázané vyvážet. Řádně vyplnit prohlášení při vývozu - zvláště kožichy a drahokamy. Byl to smutný pohled na naše lodní vaky s konzervami na čtrnáct dní. Co ale bylo nejhorší, že kvůli chybě cestovní kanceláře na soupisce, kdy jednomu účastníku opsali stejné pořadové číslo jako předchozímu - byl z plavby vyřazen. Štěstím osudu se na motorce střídajícího celníka dostal do Nových Zámků, kde mu to podle platných dokladů opravili, stačil nasednout na vlak směr Štúrovo a v zatáčce naproti maďarskému Esztergomu nás uviděl plout na Dunaji. Vystoupil ve stanici Chľaba, sesunul se ze železničního náspu a setkal se s námi přímo na molu maďarské celnice v Szobu (přibližně 50 km od Komárna). A tak to dopadlo dobře i s proclením. Pan celník odpočíval na lehátku v plavkách (my jsme byli ve stejném oděvu), přikryt deníkem Népszabaság (česky Svoboda lidu). S použitím překladatelského slovníku odpověděl na naše „jónapot, et, kety, három, késenem“, hovorte so mnou po slovensky. A tak jsme byli rádi. Dovolil si nás proclít v tomto úboru, pochválil nám lodě a popřál dobrou plavbu. Ještě jednou jsme se setkali s pohraničními vojáky na rychlých člunech, když jsme zvolili přestávku na ostrově dle vodní mapy v území nikoho. Protože nemohli vystoupit na břeh, vyslali jsme po proudu k nim našeho zástupce. Po vytažení na člun bouřlivě diskutovali rukama. Když uviděli v našich rukou kamenné oblázky propustili našeho vyslance a po proudu odplavali pryč.

Představa, že plujete po širokém Dunaji bez problémů je mylná. Vyžaduje stálou pozornost, znalost signalizace míjení se s podstatně většími a rychlejšími plavidly, a to po obou stranách. Hlavně nepřehlížet a počítat i s většími vlnami při míjení. Nikdo v té době neměl záchrannou vestu. Bezpečnost jednotlivých pramic se řešila jednou nafouknutou matračkou v každé lodi. Je třeba připomenout, že jsme s sebou ještě vezli stany, potřeby na vaření, náhradní oblečení, potraviny na dva týdny a kanystry s vodou, nepočítaje mou kytaru. Byl stanoven pevný režim, pádlování, manévrování, přestávky s odpočinkem za provozu na Dunaji. Na jednom dochovaném snímku pod maďarským Vyšegradem za poledne, kdy byl Dunaj samý „volej“ je na velitelské lodi karetní „salon“. Z leva „Charlie“ uprostřed kapitán „Cyril“ a v pravo „Coulek“ se svojí přikrývkou hlavy zvanou „na bramborník“. Tak se doplulo ve zdraví od Budapešti k jejich kablovácké loděnici. Tato plavba byla přibližně v délce 250 km. Druhá část pobytu v Maďarsku byla věnována turistice a odpočinku v Balatonfüredu na Balatonu, kam jsme dojeli vlakem. Lodě byly odeslány vlakem zpět do Bratislavy.

Co nás čekalo po návratu domů? Všichni účastníci se shodli, že by bylo dobré příští rok zase něco společného podniknout. Co jsme se však ale dozvěděli bylo, že jsme prodali stany i lodě v Maďarsku, abychom uhradili pobyt na Balatonu. Hlásala to tehdejší tzv. „černá ruka“, ta věděla vše. Kdo, s kým, kde i za kolik. Kdo tu ruku financoval nevíme, ale neprokázalo se ani spojení s rádiem Jerevan. Nebyl internet ani další sociální sítě. Na přenos zpráv se používala metoda „pálení ohňů na kopcích“ což v praxi znamenalo „ to co jsem ti teď řekla už ví Tonka, Lojzička a Mařa - musíš to ale sdělit těmto dalším třem. Fungovalo to a někdejší hackeři neměli šanci.

Na to nehledě byl přijat program příštího roku - splout slovenský Hron a výšlapy na Chopok. Lodě se vrátily se stany a my jsme je připravili na příští rok. A tak skončila ve zdraví „Dunaj plavba 1964“.