V tomto seriálu ale nebudeme postupovat nějak chronologicky, tedy podle časové posloupnosti, jako spíše od míst ležících nejblíže Velkému Meziříčí, no a až teprve potom se dostaneme i k vysočinským lokalitám poněkud vzdálenějším. Proto teď na chvíli opustíme léta 2.světové války, i když se k nim později zase ještě vrátíme.

Tragická událost, kterou se tady dnes budeme zabývat, se stala jen jeden den po mém narození. Ve čtvrtek 16.května roku 1957 v 10:25 se asi šest set metrů západně od vesnice Březejc zřítila do lesa jednomístná proudová stíhačka Mikojan-Gurevič MiG-15, která náležela k 1.letce 20.stíhacího leteckého pluku 6.SLD Československé lidové armády se základnou na letišti u Čáslavi. Byla toho nešťastného dne na cvičném průzkumném letu. V jejích troskách zahynul teprve dvaadvacetiletý poručík letectva... Šlo o Ladislava Klimka, který sice po nějaký čas vyrůstal i v moravském městě Odry, ovšem jeho rodištěm se už v r.1935 stala slovenská obec Stratená, jež se nachází poměrně blízko Dobšinské ledové jeskyně v tak řečeném Slovenském ráji. Ve Stratené jsem se kdysi v rámci své popradské základní vojenské služby také ocitl, a sice při jednom dlouhém zimním brodění se v hlubokém sněhu až do Letanovců a ke Spišské Nové Vsi. - Na pomníku, který lze nalézt na místě Klimkovy smrti u Březejce, se sice uvádí, že se narodil ve Ztrateném, ovšem žádné sídlo s označením Ztratené se v Československu nevyskytovalo. Nikde jsem je prostě nenašel; ani na internetu ne. Jde tedy zřejmě o nějaký omyl zadavatelů nápisu na tomto pomníku. Takže nikoliv Ztratené, nýbrž skutečně Stratená! Ostatně, Ladislavovi rodiče se aktivně zapojili do Slovenského národního povstání hned poblíž, a to v Telgártu (=pozdější Švermovo, dnes opět Telgárt), kam se ze Stratené načas přestěhovali. Nu a válka jejich osudy zásadně poznamenala. Nejednou jim hrozila smrt. Táta odešel do hor k partyzánům. Místní ženy i s dětmi se ukrývaly ve sklepě školy, avšak potom je nacisti hnali před svými tanky jako živé štíty. Nakonec Němci obec Telgárt úplně vypálili, přičemž několik obyvatel bylo povražděno. Klimkovým se však naštěstí podařilo uniknout. Takové hrozné zážitky jistě ovlivnily i Ladislavovo smýšlení a jeho životní postoje. Táta pocházel z Moravy, no a právě na Moravu se rodina po válce přestěhovala. Láďa Klimek měl pak tady ve škole vynikající výsledky, na střední školu se však bohužel nedostal. A to jenom proto, že liknavý ředitel základky jeho přihlášku kamsi založil; pak ji sice nakonec přece jen našel a odeslal, jenomže už pozdě. Opravdová kuriozita a smůla... Laco Klimek tudíž náhradně nastoupil na báňské učiliště do Ostravy. Později se ale prosadil do letecké školy v Prostějově, třebaže přihlášku mu bez vědomí jeho matky - či dokonce proti její vůli - schválil a podepsal pouze otec. Máma se totiž o něj velmi bála. 

V roce 1956 se zhoršila mezinárodní situace. Šlo o rok přelomový: připomeňme si třeba jen zásadní projev Nikity Chruščova na XX.sjezdu KSSS, kde byl podroben kritice kult Stalinovy osobnosti, dále maďarské povstání Imreho Nagye a následné těžké boje v Budapešti, anebo i válku o Suezský průplav, při níž naše země podporovala Násirovu Egyptskou arabskou republiku. Hned v r.1957 byly proto zřízeny nové vojenské útvary - včetně 20.SLP na letišti u Čáslavi. Právě sem byl přidělen, nebo tedy přesněji povolán, také Klimek. Procházel zde praktickým leteckým výcvikem na proudové stíhačce MiG-15 a jeho kolegy se tu stali nejen mladí českoslovenští, nýbrž také egyptští piloti. S cizinci ale, pravda, leckdy nastávaly dost veliké potíže. Tak např.jeden z Egypťanů při výcvikovém letu zazmatkoval a omylem přistál se svým migem až u Wiener Neustadtu - u Vídeňského Nového Města!

Onoho osudného dne 16.5.1957 letěla stíhačka poručíka Klimka ve dvojici s dalším tryskáčem stejného typu. To druhé letadlo bylo velitelské a seděl v něm nadporučík Jiří Bůžek. Operovali např.nad Chotěboří a Žďárem n.S., přičemž měli mimo jiné pozorovat a zaznamenat jakési fiktivní nepřátelské síly na žďárském nádraží. Někteří odborníci však předpokládají, že šlo spíše o nádraží velkomeziříčské, nebo spíše hned o dvě zdejší kmenové železniční stanice; poněvadž úkolem  bylo vyfotit shůry zvlášť nádraží Nové a Staré, což v případě Žďáru jaksi nesedí, respektive nevychází. V padesátých a šedesátých letech minulého století panoval zde ve VM na obou nádražích ještě relativně čilý provoz trakce jak motorové, tak ale i parní. Předpoklad je, že Ladislav Klimek i pilot druhého letounu se po splnění úkolu hodlali vrátit zpátky na základnu, jenže za jasného počasí se parťák asiže ocitl z Klimkova pohledu ve slunci a ten v nejisté situaci, kdy - sluníčkem na chvíli oslepen - kolegu neviděl, raději provedl úhybný manévr doleva, tj.více se od původní dráhy odpoutal nebo odklonil, aby se s velitelem letícím napravo třeba nešťastnou náhodou nesrazil. Výškoměr ho včas dost nevaroval, protože právě prolétal velkou rychlostí nad poměrně hlubokým údolím; jenže zvlněný terén nalevo se pak náhle zvedal až ke kótě 626 m n.m. ... Jde vlastně o bezejmenný a celkem i bezvýznamný kopec. Klimek se pravděpodobně stále díval doprava, kde očima hledal partnerské letadlo, avšak nebezpečí se nacházelo spíše nalevo - a sice právě v podobě zvedajícího se a rychle se blížícího terénu. Vzápětí již nestihl v oné rychlosti svůj mig vyvést z krizové situace, nebo chcete-li, z nesprávné pozice. Stroj letící v horizontální poloze narazil do vršku stromů nevelkého lesa situovaného mezi spojovací cestou z Březejce do Kúsek a silnicí z Dolních Radslavic do Březejce, no a zřítil se dolů k zemi. Jeho kusy byly rozmetány ve směru letu, a to po velké ploše. Pilot neměl vůbec žádnou šanci přežít; tady by totiž nepomohla ani případná katapultáž. Na tu beztak nezbyl v tom šoku žádný časový prostor. Určitou útěchou budiž alespoň to, že letec nejspíš neměl při té rychlosti ani možnost uvědomit si dost dobře svůj neodvratný konec.

Můj otec se jel o pár dní později z Meziříčí na motocyklu na osudové místo podívat. Prý šlo o hotový obraz zkázy; urvaný motor byl úplně jinde než kabina a z pilota se předtím nenašlo skoro nic. Všude jenom trosky. Asi tak trochu ilegálně si můj táta s sebou odvezl domů duralovou destičku, takový silnější plech. Tuto destičku pak o pár let později, když se moje máma stala tzv.domácí dělnicí Kabla, rozřízl na půlky, na několika místech provrtal, zasunul do ní žiletku a vše sešrouboval. Své manželce tak zhotovil šikovné udělátko, tož jakýsi nárychtuňk, s nímž pak mohla bezpečně pracovat, aniž by musela držet přímo onu žiletku. Pomocí tohoto nástroje potom moje máma nařezávala kol dokola gumovou izolaci káblíků a šňůr, nežli je klíšťkami mohla na jejich koncích začít odizolovávat, pak stáčet drátky, dělat z nich na koncích očka, ta následně namáčet v kyselině a poté zanořovat do žhavého cínu, roztaveného v malé formičce. Ale pardon, to už jsem teď asi opravdu hodně odbočil...

V případě MiGu-15 se jednalo ve své době samozřejmě o ne až tak úplně dokonale vybavený letoun. Tehdy jich ovšem letectvo ČSLA mělo a provozovalo přímo neuvěřitelné množství! Docházelo bohužel k celé řadě havárií a vážných incidentů, přičemž piloti většinou nepřežili. Byl to vlastně takový jakoby Starfighter Varšavské smlouvy. 

[* Starfightery, takzvané "létající rakve", byly americké vojenské letouny Lockheed F-104, jichž se ve službách členských zemí NATO zřítilo rovněž skutečně hodně.]
Patnáctka MiG se vyráběl především v SSSR, ale licenčně také v jiných zemích, a vyvážel se do mnoha států, kde se stal páteří tamějších vzdušných sil. Dosahoval rychlosti až 1076 kilometrů v hodině a v různých variantách mohl být vyzbrojen palubními kanóny a kulomety, menšími bombami i raketovými střelami. Měl šípová křídla s podvěšenými nádržemi, přičemž vzájemná vzdálenost konců obou křídel (rozpětí) byla přibližně stejná jako byla délka celého letounu - totiž něco málo přes 10 metrů.

Migy 15 se montovaly v Kujbyševě (=Samara), v Gorkém (=Nižnij Novgorod), v Saratově, v Ulan-Ude, v Komsomolsku na Amuru, v Novosibirsku, v Moskvě, v Tbilisi a v Charkově. Celkem jich Sovětský svaz vyrobil více než 14 tisíc kusů. U nás se produkovaly licenčně v podniku Aero Vodochody (přes čtyři sta kusů).

Ladislav Klimek, oběť tragické letecké havárie u Březejce, měl krátce před svatbou. Jeho milou a vyvolenou byla jistá slečna Dana - a ta prý si téhož dne, kdy její snoubenec zahynul, zrovna zkoušela svatební šaty. Strašlivou zprávu o Ladislavově smrti jí přišel po svém návratu domů říci jiný pilot, a sice Klimkův kamarád Zdeněk Císař. Byl to totiž současně manžel právě oné Daniny kamarádky, u níž si slavnostní bílou róbu pod jejím dohledem zkusmo oblékala. Ihned objal dívku stojící v krásném svatebním šatu a s pláčem jí sdělil, že Láďu už bohužel nikdy neuvidí a k oltáři s ním nepůjde, protože on se jí v Čáslavi zabil. To ovšem byla trochu mýlka; šlo přece o kopec u Březejce.

Nešťastná Dana žila později v malém městečku Kotara v Austrálii, a to s příjmením Bates. Na svého milovaného snoubence, československého pilota Ladislava Klimka, však prý nikdy nezapomněla. Budiž jí právě tohleto rozhodně přičteno ke cti.