Všichni jistě moc dobře známe jízdu motorovým vláčkem po trase Velké Meziříčí - VM zastávka - Oslavice - Oslavička - Vlčatín - Rudíkov - Budišov - Kojatín - Pozďatín - Studenec. Za oknem lokálky ubíhá krásná krajina se skalami, remízky, lesy, loukami a rybníky. Cesta příjemně plyne... Uvědomme si ale, že právě tudy byli v ponurých časech protektorátu transportováni velkomeziříčští Židé, a to z našeho Starého nádraží až do hodně vzdálených míst, z nichž bohužel nebylo návratu... Pro ně to musela být skutečně strašlivá, hrozná, no a každopádně velmi smutná cesta. Jeden můj bohužel již léta zemřelý známý mi kdysi líčil, jaké to bylo a jak tísnivá atmosféra panovala, když ty nešťastníky coby jejich sousedé k osudnému vlaku vyprovázeli.

Studenecká železniční stanice je sice - podobně jako ta křižanovská - situována značně daleko od samotné mateřské obce, ale dnes je milo v jejích prostorách pobývat. A to zejména ve velice útulné a pohodové nádražní hospůdce, kterémužto podniku asi nikdo neřekne jinak nežli "U Marušky". Vládne tam moc sympatická, tuze fajn paní vedoucí, kterou musí mít rád zkrátka úplně každý. Tam se lze pokochat nejenom jídlem a pitím, ale také příznivou atmosférou - no a zejména děti a myslivci si mohou užívat i pohled na vycpaná zvířata na stěnách. V širším areálu tohoto nádraží se kromě zmíněného bufetu nachází i úplně nové technické muzeum (moc doporučuji!), anebo např.i pila - provoz na zpracování vytěženého dřeva. Pár let zde existovala dokonce i jakási soukromá, vlastně nelegální minizoo, patřící jistému podnikateli z Třebíče. V naprosto nevyhovujících podmínkách tady provizorně přechovával především velké a středně velké šelmy, jako jsou lvi, hyeny, vlci, dále i tygr, karakal (stepní rys), divoký pes dingo aj. Ony majitelovy beztak že už dlouhodobě krachující plány však příslušné státní orgány zaplaťpánbůh konečně zarazily. - Opodál byste nalezli samotu Zelená Hospoda a objekty čerpací stanice pohonných hmot G.A.S. Petroleum s motorestem VIMS. - Kdo si chcete udělat s rodinou báječný výlet, jeďte z Velmezu vláčkem do Pozďatína a pak štrádujte okolo mnoha krásných rybníků a lesů + podél Ústavu biologie obratlovců Akademie věd ČR, a to až na ono malebné studenecké nádražíčko.

Málo se ví, že v blízkosti takhle poklidné oblasti spadl koncem války velký německý letoun. Šlo o známý střední bombardér Heinkel He-111. A ano, jde o tentýž typ letadla, z jakého v dokumentárních filmech o 2.světové válce vypadávají bomby poněkud odlišným způsobem, nežli když opouštěly pumovnice jiných nebeských strojů. V případě uvolnění pum z útrob Heinkelu 111 při určité letové rychlosti se totiž zdá, jako by vzápětí ve vzduchu vlivem jeho odporu jaksi zaškobrtávaly a "převracely se". Ono totiž toto letadlo bylo původně určeno pro civilní dopravu; avšak navrženo bylo zároveň hned tak, aby se dalo předělat na bombardér. První heinkely stojedenáct pak prodělaly svůj bojový křest v pověstné německé Legii Condor za španělské občanské války (1936 - 1939), kde ve službách frankistických povstalců rozsévaly hrůzu, utrpení a smrt mezi civilními obyvateli v Bilbau, Madridu, Guernice a na jiných místech. Staly se doslova synonymem pro německý letecký teror vůči městům - a to později zejména v Polsku, Holandsku, Velké Británii, v Sovětském svazu i jinde. Jakmile se třeba nad Londýnem nebo dejme tomu nad Coventry objevila jejich zvláštní eliptická křídla, vědělo se, že vzápětí se dole na zemi rozpoutá učiněné peklo.

Na konci války již však nejenom pověstné střemhlavé štuky (Junkers Ju-87 "Stuka"), ale také tyto plošně bombardující heinkely vlastně doslova mlely z posledního. Jejich někdejší pochybná "sláva" už tou dobou byla vyprchaná a tatam. A to platilo i 18.března roku 1945, když dvě takovéto stojedenáctky namísto nějakého bombardování jen transportovaly zásobovací náklad pro tzv.pevnost Breslau (=Wroclaw, Vratislav), jež byla tou dobou obležena Rudou armádou. Nad Třebíčí si bachratých německých letadel povšimli američtí piloti rychlých stíhaček P-51 Mustang, létající sem na svoje lovecké mise, a to díky přídavným nádržím dokonce až z Itálie. Mustangy operovaly zejména proti nepřátelským letadlům, ale také proti vlakům převážejícím vojenský materiál - a jejich piloti speciálně útočili na parní lokomotivy (inu, proto se takovým letcům říkalo hloubkaři anebo kotláři). Skopčáci tehdy na Třebíčsku neměli vůbec žádnou šanci: jeden rozstřílený heinkel spadl u Slaviček (poblíž Dolních Vilémovic, což je rodiště slavného, statečného atentátníka Jana Kubiše), no a onen druhý pak právě na pole mezi vesnicí Studenec a její "exklávou", totiž tím jakoby odloučeným nádražím. Pozemkový prostor, kam letadlo žuchlo, nese místopisné pojmenování Na Dílech, jeho konkrétní část se pak nazývá Zadní díly. Ve zřítivším se heinkelu bylo celkem devět osob; tři zahynuly a zbývajících šest utrpělo velmi těžká zranění. Postihly je především popáleniny. Smutné je, že při tomto incidentu byly střelbou z palubních kanónů či kulometů nešťastně zasaženy i dvě ženy zrovna pracující kdesi poblíž. 

Kéž by nám všem bylo opravdu upřímně líto jak těch transportovaných Židů, tak i uhořelých letců, tak i oněch nevinných žen tehdy tam na tom poli. - Do čehosi takového zavčasu nastrkat všechny válkychtivé politiky, a zejména ony na vládních, ministerských pozicích... No to by teda jářku fakt že bylo! Pak by si totiž možná konečně uvědomili, zač je toho všeho loket.