Na konci roku 2023 měl v kině premiéru dokumentární film pana Libora Smejkala o renesančním člověku mnoha nadání panu Stanislavu Vodičkovi. Nyní se k tématu VGS vratila s komentovaným vyprávěním pana MUDr. Františka Dvořáčka.

Stanislav Vodička se vyučil uměleckým knihařem. Seznamil se Josefem Studeným ze Skřinářova, který byl synovcem básníka Jakuba Demla. Šťastná náhoda jej spojila s básníkem Jakubem Demlem a odtud už nebylo daleko ke stěhování do Tasova a vzniku knihařské dílny v domě č.p. 27. V dubnu 1937 se S. Vodička oženil. Bydlel u Tasova na samotě zvané Papírna, v domě, kde se dříve ručně vyráběl papír. Své umělecké řemeslo musel ukončit, protože mu byla předepsána vysoká daň, přeceněn a zdaněn materiál a objednané suroviny byly se zpětnou platností zdaněny sazbou 600 %, zavřel dílnu a k 1. prosince 1951 odešel dělat knihaře do Kablovky ve Velkém Meziříčí. V letech 1952 až 1962 působil jako lidový vypravěč souboru Vysočina. V roce 1961 se pak z Tasova do Vel. Meziříčí i přestěhoval.

Stanislav Vodička žil uprostřed přírody, v blízkosti řeky Oslavy, v odlehlém lesním koutě, kterým denně chodil do své dílny. Byl výborným pozorovatelem a své postřehy z proměn přírody či zajímavá setkání s živočichy, ale také s osobitými lidmi si zapisoval na kartičky z tuhého papíru. A postupně své mnohaleté poznámky a pozorování přetvořil v povídky a přírodní básně v próze. V 70. letech dvacátého století uspořádal některé své rukopisy a vznikla jeho kniha s názvem „Tam, kde usínají motýlové“, která vyšla v roce 1979. Od roku 1978 pracoval na druhé knize povídek, která vyšla v roce 1983 pod názvem „Planina ticha“. Tato kniha získala cenu nakladatelství Vyšehrad za nejlepší prózu.

V roce 1984 vyšla posmrtně kniha S. Vodičky pod názvem „Na vzdušné pěšince“. Šlo o výběr povídek z prvních předešlých knih rozšířený o povídky z pozůstalosti. V roce 1980 obdržel Cenu Vyšehradu za původní prózu, roku 1982 získal Čestné uznání za vazbu v trienále v Brně.

zdroj: wikipedie