Stalo se tak v pozdním odpoledni dne 26.července 1940. Třímotorový Junkers Ju-52, prvotně určený k dopravě osob i k transportu nákladů a zásob, se onoho horkého letního dne nad Vysočinou náhle dostal do divoké bouře a silného vichru, kterýmžto nepříznivým podmínkám nedokázala jeho posádka účinně čelit - a tak se onen na svou dobu velice impozantní stroj zřítil do rozlehlého lesa, nacházejícího se západně od Strážku.

Junkers 52 býval také označován jako "die Tante Ju", tedy "teta Ju", a to pravděpodobně pro svou poněkud korpulentní bachratost. Šlo o dosti robustní letoun se třemi hvězdicovými motory umístěnými v krytých gondolách, avšak létal s nezatažitelným podvozkem, což jej činilo pomalým a zranitelným. Jak bylo pro Junkersova dopravní letadla z dvacátých a třicátých let typické, měla i "tetička Ju" na svém povrchu vlnitý duralový plech. Vrtule u motorů byly kovové a dvoulisté, někdy ale i třílisté.

Firma podnikatele Huga Junkerse v Desavě (=město Dessau) byla dobře známa svojí výrobou topných kotlů, především plynových, dále i bojlerů a radiátorů, ale o něco později jaksi nadstandardně také navrhováním, konstruováním a následnou produkcí letadel. Typ Ju-52 se vyráběl v letech 1931 až 1945. Jeho šéfkonstruktérem se stal jistý Ing.Ernst Zindel - a premiérový zkušební let tohoto jeho výtvoru se prý odehrál již 30.října 1930. Do provozu byla dvaapadesátka zařazena hned v následujícím roce 1931. Prvními praktickými provozovateli "tetky" se staly letecké dopravní společnosti Lufthansa (Německo) a Swissair (Švýcarsko). Zajímavé je, že po druhé světové válce a po ukončení výroby v Německu roku 1945 montovala dále tento typ letadla Francie, a sice mezi lety 1945 až 1947, a rovněž i Španělsko (v mezidobí 1945 - 1952). Nakonec tak bylo vyrobeno dohromady 4.845 kusů.

Tyto užitečné nebeské stroje se však bohužel hned počátkem třicátých let dostaly do zorného pole nacistů - a jejich postupně sílící Luftwaffe se proměnila na pravidelného odběratele produkce od firmy Junkers. Máme-li zde uvést plný název dotyčné společnosti, šlo o "Junkers Flugzeugen und Motoren Werke, in Dessau". Samotného zakladatele Huga Junkerse, který nechtěl spolupracovat s nacisty na jejich vojenských projektech, však hitlerovci záhy úplně vyšachovali ze hry - no a posléze ho úplně odstavili, a vlastně v jeho vysokém věku i existenčně zničili; neboť právě že jedině nevděk světem vládne, bohužel... Zemřel přesně v den svých šestasedmdesátých narozenin, konkrétně 3.února 1935. Jméno firmy ovšem i nadále zůstalo. To protože tradice je tradice, renomé je renomé, značka je značka a logo je logo. Vzpomeňme si třeba na továrníka Škodu u nás - i jeho jméno nový režim po r.1948 v názvu podniků ponechal, no a z obdobných důvodů. Proslulost je prostě proslulost; totiž světový věhlas = ta nejlepší reklama!

Nejznámějšími letouny z tohoto výrobního podniku se pak během válečných konfliktů rozpoutaných hitlerovskou říší staly zejména střemhlavý Junkers Ju-87 "Stuka"[štuka] a Junkers Ju-88, ale také Ju-86 a další; no a rovněž zde námi popisovaný typ Ju-52. Ten se proměnil i na Hitlerův nástroj politické propagandy, když v něm na počátku třicátých let on osobně mimo jiné létal na předvolební mítinky po německých městech. O pár let později došlo k nasazení Ju-52 coby hlavního tahouna pro vůbec první vzdušně-letecký most v dějinách, v rámci něhož na počátku občanské války ve Španělsku (1936 - 1939) dopravovali němečtí piloti frankistické povstalce i domorodé jednotky z marockého Tetuánu na španělskou základnu Jerez de la Frontera, jež byla pod kontrolou místních fašistů. Později dokonce došlo k použití těchto zdánlivě neohrabaných junkersů jako bombardovacích letounů, které pak napadaly republikánské lodě a přesunující se vojenské oddíly, nu a dostaly se dokonce i k ničení měst a vraždění civilních osob - včetně obyvatel samotného Madridu -, přestože jejich prvotní účel byl pouze dopravní, a ne přímo bojový. Další kapitolu své existence zaznamenala tato létající monstra při přepravě parašutistů pod velením generála Kurta Studenta nad Krétu a na Krétu v květnu 1941. Tam ale měli Němci značné ztráty jak na lidech, tak i na příslušných strojích. Do okamžiku získání tohoto ostrova zde např.přišli o 271 "tetiček" Ju-52, jakož i o další letadla jiných typů. I když se jim docela brzy podařilo Krétu vyrvat Britům, Řekům, Australanům a Novozélanďanům z rukou a obsadit ji, šlo vlastně o typické Pyrrhovo vítězství, a proto hitlerovci svoje paradesantní útvary tímto způsobem později už radši nevyužívali. Jinak ale ano - a to i přímým nasazením coby řadové pěšáky do nejohroženějších míst fronty, a to hlavně v Itálii a obecně na Západě. Pořád sice ještě šlo o elitní výsadkářské jednotky, jenomže již jenom o takové víceméně jakoby pozemní. Její příslušníky charakterizovaly helmy trochu odlišné od běžných německých přileb, poněvadž byly menší a lehčí. Jejich nejslavnějším počinem při vysazení ze vzduchu tak zůstalo rychlé dobytí zdánlivě nedobytné belgické pevnosti Eben-Emael u Lutychu v roce 1940. Kréta je však rozhodujícím způsobem umrtvila a upozadila, respektive byli po ní přeorientováni na jiné úkoly.

Dopravní junkersy dvaapadesátky i přes to přese všechno Němci nadále posílali na vzdušné mise do krizových míst; a sice tam, kde se jejich armády, tak jak šel čas a válka se obracela, náhle ocitaly v obklíčení - šlo např.o Stalingrad, Oděsu nebo pevnosti Poznaň a Breslau (Vratislav). Úkolem a účelem pak bylo doručit nové zásoby; především potraviny, teplé oblečení a vojenský materiál včetně střeliva a munice, no a cestou zpět nabrat raněné vojáky anebo i zdravé, ale zato důležité důstojníky vybrané pro přednostní evakuaci. Tak třeba u Stalingradu však při těchto zoufalých akcích a pokusech přišli nacisté jen v případě Ju-52 do 1.ledna 1943 o dalších 266 kusů.

... Vraťme se ovšem k bouřkové havárii "tety Ju" koncem července 1940 u Strážku. Letadlo se zřítilo do odlehlého místa ve velkém lese a polámalo několik dospělých, vzrostlých stromů. Zahynuli v něm úplně všichni - gefrajtr (totiž cosi jako korporál) Rudolf Dölitsch, untroficír Fritz Horst a další čtyři vojenské osoby; celkem tedy 6 lidí. Patřili ke speciální výcvikové jednotce FFS-C13. V místě dopadu byl později nainstalován pamětní kříž, jenž se tam kupodivu nachází až dodnes. Úplně nejstarší strážečtí občané si prý o oné události ze svého raného dětství dosud něco pamatují; totiž alespoň z doslechu - čili z někdejšího, respektive už spíš skutečně dávného vyprávění svých rodičů.

Z archivního zápisu ve staniční služební knize četnické stanice ve Strážku:

"Letadlo se zřítilo dne 26.7. 1940 v 17:05 hodin a všecky osoby v něm byly usmrceny. Stalo se tak v obvodu četnické stanice Horní Bobrová, která podle předpisů vše zařídila."

Více se o této události neví - a je dosti obtížné nějak podrobněji po tom pátrat.

Takže asi tak...

* Příště se podíváme k Pavlínovu (zřítivší se Junkers Ju-88), ke Koněšínu (havarovaný Messerschmitt Me-109 Bf) a k rybníku Rathan u Náměště nad Oslavou (sovětskými stíhači sestřelený Focke-Wulf Fw-190).