Tak tohleto sdělení, jež se kdysi stalo součástí textu jedné lidové písničky, rozhodně má své reálné, ba navíc oprávněné opodstatnění... V potoce Besénku, jenž přitéká k řece Svratce na pomezí městečka Předklášteří a západního okraje města Tišnova, a sice z opačné strany nežli říčka Bobrůvka (Loučka) - totiž v severojižním směru od Lomnice - se prý v dávných časech nacházelo a těžilo zlato. Nu a kopce Květnice a Dřínová jsou známy nálezy dosti vzácných minerálů, přičemž impozantní Květnice je obohacena rovněž o krasové jevy: konkrétně jde o hned tři jeskyně (Králova, Pod Křížem a U Splavu čili Výtoková) a navíc i o staré štoly plus i o tak řečenou Květnickou propast.

Na přelomu tohoto tisíciletí jsem rád jezdíval na mineralogické výstavy do Tišnova. Tyto velké burzy se zde konávají ve třech budovách - v sokolovně, v gymnáziu plus v základní škole, a to vždy po půlroce; konkrétně počátkem května a listopadu. No a také jsem načerno navštěvoval lom na Dřínové, kam je sice oficiálně vstup zakázán, nicméně dají se tu najít všelijaké zajímavé nerosty, jako je např.baryt, kalcit, mramor, fluorit a jiné, ba dokonce i v různých strukturálních variantách či barevně odlišných varietách. Baryt se tady těží kvůli své schopnosti odstiňovat rentgenové záření, pročež se používá jako jistá izolace do stěn laboratoří a ordinací, kde se pracuje s radiací.

Myslím, že za svůj život jsem se celkem třikrát či čtyřikrát ocitl v nebezpečné situaci, kdy jsem jej mohl v jediném okamžiku ztratit - no a jednou k tomu došlo i v lomu Dřínová. Kráčel jsem si s kladívkem pod skalní stěnu pro svoji odloženou mošnu, že už jakoby v klidu a v pohodě pomašíruji zpátky do Tišnova na vlak; no ale když jsem si to žebradlo nandal na rameno a odcházel, tož ajta krajta: narušená stěna se náhle s velkým rachotem zřítila! No to bylo vážně o fous! Červeného a oranžového prachu všude plno, a protože jsem se z toho uleknutí potem úplně orosil, tak se na mě onen zvířený barevný prach lepil. Vyvázl jsem tehdy jen tak tak. Aha ho: tak asi proto tam má jakože platit onen zákaz vstupu!

Kromě Květnice či Dřínové a vedle samotného Tišnova určitě stojí za zmínku známá místní rozhledna Klucanina a proslulý, náramně cenný klášter Porta coeli neboli Brána nebes ve velmi blízkém městečku Předklášteří. Uvedený klášterní areál s obdivovaným tympanonem, jež je součástí portálu vstupní brány do kostela, je prvotně románského původu, s pozdějšími gotickými prvky. Založila jej královna Konstancie Uherská, což byla v pořadí druhá manželka našeho vládce Přemysla Otakara Prvního - ano, toho, jenž pro České království získal v roce 1212 ve švýcarské Basileji nesmírně cennou Zlatou bulu sicilskou, jež stvrzovala dědičnost nároku na český trůn, no a jehož vnuk Přemysl Otakar Druhý, nazývaný Král železný a zlatý, padl v bitvě u Suchých Krut na Moravském poli v nešťastném roce 1278. Právě ona zbožná Konstancie, narozená ve 2.polovině 12.století v Ostřihomi (maď.Esztergom), genealogicky a geneticky pocházející coby princezna z maďarského panovnického rodu Arpádovců, se porodem v r.1211 stala biologickou matkou slavné a svaté Anežky České! ... Konstancie nechala položit základy kláštera Porta coeli dokonce již v první polovině 13.století (cca v r.1230, kdy odešel na věčnost její manžel). Deset let poté zde ve věku šedesáti roků bohužel zemřela. Je tady ale až dodneška pochována... Jde o velice významnou, i když zároveň jaksi méně známou osobnost naší národní historie. Původně tedy šlo vlastně o cizinku - dceru uherského krále Bély III. Tehdy však, pravda, bylo brát si jakožto vladař za svoji choť nějakou cizí urozenou princeznu skutečně celkem běžné.

Avšak přestože je klášter svatým místem, v přilehle vyrůstajícím městečku s názvem Předklášteří žil kdysi jeden z největších darebáků, gaunerů, prasat a sadistických bestií, jaké kdy tato země (anebo i tato Země, tedy jako planeta) nosila. V letech 1568-1571 byl totiž členem nejtvrdšího jádra vraždící a loupeživé bandy Martina Roháče z Velké Bíteše. Z celé strašlivé tlupy, která se zformovala z vojáků vracejících se na vlastní pěst z tažení proti Turkům na Balkáně, nakonec zbyli tři: a sice onen bítešský arcilotr Martin Roháč, pak právě jeho "náměstek" Mikuláš Míča z Předklášteří u Tišnova a s nimi ještě jakýsi Jan Čech, bývalý řezník. Ti nakonec dospěli až k naprosto hrůzným pověrám, jež je posléze dovedly až k totální otrlosti, ba až ke zcela šíleným, neuvěřitelně odporným praktikám a ke psychopatickému kanibalismu. Z děloh jimi přepadených těhotných žen totiž tito dobytkové zaživa vyřezávali dosud nenarozené děti, vyjímali z nich jejich vnitřnosti, ty si potom uvařili či upekli a pojídali je. Věřili, že pak budou mít to pravé loupežnické štěstí, stanou se silnějšími, smělejšími, no a nikdy nebudou dopadeni. Z uřezaných dětských prstíků si vyráběli takzvaná zlodějská světýlka, když je obalovali voskem a používali coby rituální svíčky, při jejichž svitu se prý okrádaní majitelé domů zaručeně neprobudí. 

Této nelidsky zdivočelé bandě se přičítá zavraždění minimálně devětapadesáti obětí - kupců, řemeslníků, měšťanů i vesničanů, pocestných; mužů, žen i dětí. Se svými hororovými zločiny začali již v Olténii a v Sedmihradsku (tzv.Malé Valašsko a Transylvánie, obě na území dnešního Rumunska), ale pak se vydali do Uher, na Slovensko (Horní Uhry) a do Vídně, později však i na Moravu a do Čech. Ničeho se neštítili a s nikým neměli vůbec žádné slitování. Jde zcela jednoznačně o ty naprosto nejdrsnější, nejotřesnější a nejpříšernější kriminální případy v celé české historii! Jako první byl po svém návratu domů dopaden právě předklášterský Mikuláš Míča. Na mučidlech v Tišnově prozradil při nesnesitelných bolestech své kumpány, kteří pak rovněž byli zatčeni a předáni právu útrpnému, a to k vykonání obdobné tortury. Protože se jejich vzájemně zcela nezávislé výpovědi, učiněné na různých místech, ve všem až překvapivě shodovaly, případ byl pro soudce jasný - a životy těchto zběsilých, totálně bezcitných ničemů brzy moc špatně skončily. Nejvíce a nejhůře z nich si "užil" samotný vůdce téhleté úchylné tlupy - totiž Martin Roháč z Bíteše, jehož poprava v domovském městě byla skutečně až neuvěřitelně krutá. Inu, stejně jako byl on sám... Karma jej prostě dostihla; spravedlnosti učiněno zadost. Nešlo vlastně o popravu v pravém slova smyslu, nýbrž o umučení. Do Bíteše povolaný brněnský kat a jeho pacholci totiž tomuto odsouzenci postupně odsekali všechny články prstů, pak mu kleštěmi rvali z těla kusy masa a následně jej vpletli mezi loukotě velkého kola, přičemž palicí ještě zpřeráželi všechny zločincovy končetiny. Dnes by ovšem asi mohl dostat pouze doživotí anebo ústavní léčbu; bohužel. V tomto ohledu byl tedy onen raný novověk vůčivá až takovým děsivým kreaturám sice drsný, ale zároveň i o poznání spravedlivější.

Nicméně již dosti o tom.

..... Do této z hlediska historie již až dost exponované oblasti přibyla na sklonku druhé světové války další dějepisná perlička, respektive další zajímavost. Šlo o zřícení velkého amerického letadla, jež bylo sestřeleno při své diverzně-zásobovací misi během letu z Itálie.

... "Kamna velmi kouří!" - to bylo signální heslo, jež zaznělo v českém vysílání rozhlasové stanice BBC z Londýna 16.dubna 1945. Členové domácího odboje ve Velké Bíteši zpozorněli. Věděli, že do cílového místa označeného jako "Kamna" budou v příští noci doručeny balíky a kontejnery se zbraněmi a dalším vojenským materiálem. Totiž shozeny na padácích z nebes. Prostor s krycím názvem "Kamna" byl vybrán poblíž Maršova a Lažánek, kteréžto obce se nacházejí mezi Velkou Bíteší a Veverskou Bítýškou. Úkolem odbojářů bylo v inkriminované noci označit hranice zmíněné plochy specifickými signálními světly, aby se posádka letadla mohla se svou zásilkou dobře strefit.

Signál tedy sice vyšel z Londýna, avšak letoun přilétal z Itálie. A nebyl to žádný drobeček: nočním nebem se totiž k Maršovu a k Lažánkám prodíral na svou dobu opravdu velký americký stroj: totiž onen proslulý Consolidated B-24 "Liberator"! Naši - ale prý také zde se ukrývající estonští (!) - partyzáni se však bohužel dárků z temné oblohy nakonec nedočkali. Někde nad Brnem totiž Američany svou radioanténou či radarem zaměřil neznámý německý noční stíhač. Pravděpodobně mohlo jít o víceúčelový a vícemístný typ - údajně Messerschmitt Me-110 či Me-410, anebo snad Junkers Ju-88. Skopčáci se zespodu zavěsili za Američany a zdola zahájili palbu. Nikoho naštěstí nezabili, ba dokonce ani nezranili, avšak samotný liberátor tak snadno nevyvázl: naopak, byl těžce poškozen. Jeho velitel musel posádce brzy vydat příkaz k opuštění paluby na padácích. On sám ale hned nevyskočil; zřejmě plánoval nějaké nouzové přistání, ovšem ve tmě by šlo o mimořádně obtížnou záležitost, a proto to nakonec vzdal i on. Padák se stal záchranou i pro něj, a to v posledních chvílích. Liberátor se krátce poté zřítil v lokalitě mezi Tišnovem (poblíž dnešní Olbrachtovy ulice, v místě zvaném Mlýnisko, což je kousek od řeky Svratky) a železniční zastávkou Hradčany, nedaleko dnešní hasičské stanice. Přesto však měla velitelova dočasná osamělá pilotáž pro následnou spásu celé posádky velký, ba snad i rozhodující význam: vedl totiž svůj liberátor dále na západ, kde však provedl nečekaný souvrat a zamířil nazpět k Brnu. To potom gestapáky a další německé pátrací oddíly zprvu zmátlo, takže následkem onoho pátrali po amerických letcích v nesprávné oblasti. Tím se získal dostatečný čas pro jejich útěk, ukrytí a záchranu, a to bez jakékoliv úhony až do konce války. Proto všichni přežili, načež se už v létě téhož roku mohli vrátit zpět domů do USA.

Tento konkrétní americký stroj B-24 H-30-CF Liberator s evidenčním číslem 42-50447 nejprve fungoval u 8.letecké armády USA v Anglii jako bombardér určený pro mise nad Německem a okupovanou Evropou, a to pod osobitým jménem "Buzz Tail II" (cosi jako "Bzučící/syčící ocas II"). Na boku měl vyveden dobře viditelný nápis "Buzz" s přimalovaným rozzuřeným hadem, jenž má svůj dlouhý ocas obtočen okolo šikmě padající bomby. Asiže měl představovat nějakého texaského chřestýše. - Později však byl tento nebeský stroj převelen ke speciálnímu zásobovacímu oddílu 859.squadron / 2641.SG a dislokován do mezitím již osvobozené Itálie. Z toho důvodu byly jeho pumovnice upraveny pro převoz a shazování kontejnerů s přidanými padáky, no a také odstraněna oblá otočná kukaň na jeho břiše, jež původně sloužila coby obranný prvek, totiž jako spodní střelecká věž s výhledem kol dokola. Po jejím odmontování zde pak zela díra pro ruční svrhávání menších zásilek. Kvůli tomuto náhle vzniklému kulatému otvoru dala posádka svému letadlu nové jméno: a sice "Flying Rumor", což volně přeloženo znamená cosi jako "Létající latrína", anebo spíš "Létající haj..", ehm ehm, pardon, teda "záchod"... Jeho bok proto vzápětí ozdobili i obrázkem velké okřídlené kadibudky. Inu, vojenský a letecký humor, to je fakt "rumor", jenž nemá pražádný důvod brát si nějaké servítky. Zvláště když těmto lidem šlo za války až příliš často o život.

Liberátor Flying Rumor po svém nočním dopadu do měkké pobřežní půdy mezi městem Tišnovem a řekou Svratkou hořel. Až do rána se prý pak ozývaly detonace způsobené vybuchujícími náboji a granáty, jakož i jinou municí. Celý náklad byl beze zbytku zničen - odbojáři u nasvícené cílové doručovací plochy při Maršovu a Lažánkách tedy na slíbené zbraně čekali marně.

Pokračování o této tišnovské události příště.