Šest letadel označených trámovými a hákovými kříži se v ohni a kouři poroučelo k zemi. Avšak později se nad městem Ledeč nad Sázavou k americkým stíhacím letounům přiblížilo sovětské fotoprůzkumné letadlo Petljakov Pe-2 R od speciální letky dálkového průzkumu. Od skupiny U.S. mustangů se oddělily dva stříbrné stroje a zavěsily se za petljakova. Krátkými dávkami ho těžce poškodily. Z ruského letounu se začal valit černý dým; poté chytl plamenem a přešel do střemhlavého letu. Ještě pořád se ale pokoušel jaksi manévrovat. Ocitl se až nad obcí Kožlí - no a zdálo se, že se pilot pokusí nouzově přistát. Jeden z členů posádky se snažil vyskočit na padáku, avšak ten se zachytil za kormidlo. Letadlo už mezitím přešlo do neřízeného pádu a zarylo se hluboko do pole, a to asi pět set metrů západně od samotného Kožlí. Následoval obrovský výbuch. Dva muži zahynuli přímo v troskách stroje; třetí byl později nalezen nedaleko, vedle rozpáraného padákového vrchlíku.

Celý ten případ působí dosti divně. Jediným rozumným vysvětlením, proč Američané v mustanzích na sovětský Pe-2 zaútočili, bylo snad to, že měl při pohledu seshora i zezadu skoro tutéž siluetu jako německý Messerschmitt Me-110 Bf. Ostatně, některá letadla Rudé armády a Luftwaffe si opravdu byla typově trochu podobná, ale to zejména stíhačky Lavočkin La-5, La-7 a La-9 ve vztahu k německým focke-wulfům. Takto se jindy nachytali další dva zámořští piloti mustangů, když se rozhodli zaútočit na domnělý německý FW. Ale ono šlo o sovětskou lavočku - a jako napotvoru v ní sedělo největší letecké eso protihitlerovské koalice, slavný Ivan Kožedub. Pravděpodobně si jen chtěl konečně prohlédnout nějaký bombardovací svaz USA. Protože byl ale ochranným doprovodem oné vzdušné eskadry nečekaně napaden, nezbylo mu než horkokrevné Amíky vymanévrovat a poté je postupně oba sestřelit. Velel mu to základní lidský instinkt, jímž je pud sebezáchovy, snaha přežít za každou cenu... Úplně to samé se mu, a rovněž na sklonku války, údajně přihodilo ještě jednou - no a dopadlo to zcela stejně, opět šly k zemi dva mustangy. Jedinou záhadou je, jak mohli tihle létající kovbojové přehlédnout sovětské výsostné znaky, jimiž, jak známo, byly velké rudé hvězdy na trupu, na křídlech a na ocase. Určitou roli zde však asi sehrály strach, spěch, rychlost, zbrklost a stres. Ve válce jsou přece nervy napjaté až k prasknutí - a člověk pak ve strachu o svůj vlastní život jedná velmi impulzivně a nepředvídatelně, buď jak buď a padni komu padni. Zvlášť když není čas pečlivě rozlišovat, kdo je kdo a zda blížící se letadlo je skutečně nepřátelské.

Tam u Kožlí stála tragická záměna a omyl capt.Williama J.Dillarda životy tří sovětských letců - Biskulova, Tribakina a Dolbuchova.

Koncem sedmdesátých let se touhletou událostí zabýval čs.armádní časopis Zápisník, v němž o ní vyšly hned tři články, a pak se jí věnoval také deník Svobodné slovo.

Výkopové práce proběhly v prosinci roku 1978, a sice zejména péčí havlíčkobrodských svazarmovců a modelářů. Podařilo se jim vydolovat ze země velké množství trosek, např.podvozkové nohy, letecký kulomet Škas ráže 7,62 mm, dále kulomet Berezin a jiné věci. Část z nich je nyní uložena v depozitáři Muzea Vysočiny v Havlíčkově Brodu.

Letadlo Petljakov Pe-2, familiérně nazývané "Peška", byl sovětský dvoumotorový střemhlavý bombardér. Plnil však rovněž úkoly taktického útočného letounu, využívali ho i jako těžký stíhač a coby noční stíhač, případně působil také v roli průzkumného letounu. Byl osazen dvěma výkonnými motory Klimov M-105 a pomocí nich dosahoval rychlosti až 580 km/h. Čtyři letecké závody (dva v Kazani a po jednom v Moskvě a Irkutsku) jich vyprodukovaly celkem 11.070 kusů plus navíc 360 ks odvozeného typu Pe-3. První let "Pešky" se uskutečnil 22.prosince 1939; k vojenským leteckým jednotkám začaly být tyto stroje přidělovány od března 1941. Společně s pancéřovaným Iljušinem Il-2 "Šturmovik", jenž byl Němci nazýván "Černá smrt", patřil právě střemhlavý bombardér Petljakov Pe-2 "Peška" k nejlepším sovětským vzdušným bitevníkům. Šlo vlastně o takovou jakoby protiváhu německých štuk.

-----------------------------------

Kožlí mělo v posledním válečném roce opravdu smůlu. 27.ledna 1945 zavraždili příslušníci gestapa a protektorátního četnictva při přestřelce na cestě z údolí zvaného Kobylí důl dva statečné odbojáře - Bohumila Klucha a Josefa Pipka. Jejich kamarád Karel Pulec, ač zraněn, stihl ještě utéci k řece Želivce a tam všoupnout všechny kompromitující dokumenty či materiály pod led. Tím je úspěšně zničil a vzápětí spáchal sebevraždu zastřelením se. Šlo o lesního adjunkta z myslivny v Zahájí u Hněvkovic, který pomáhal jak parašutistům z Anglie, tak i parašutistům ruským... No a právě na jejich podnět dal dohromady vlastní odbojovou buňku. Jenže tuto skupinu zničil provokatér Bohuslav Bušta, krejčí z Dolní Cerekve, když se do ní vetřel a poté její členy udal policii.

Avšak nedosti na tom... V poslední den celé druhé světové války, totiž konkrétně v neděli 2.září 1945, se v místě hrdinské smrti oněch vlastenců sešlo údajně až deset tisíc (!) lidí z širokého okolí, aby byli přítomni slavnostnímu odhalení pomníku vybudovaného právě na památku těchto odbojářských bojovníků. Nechyběli zde ani početní hasiči, bezpečnostní sbory, velká kapela, skauti, ba ani další a další muži, ženy a děti, někteří dokonce v krojích.

Bohužel ale v jakýchsi vojenských uniformách dorazili i bývalí příslušníci partyzánské skupiny "Ludvík Svoboda" z Chrudimska, vyzbrojeni ukořistěnými německými samopaly. I když je před provedením slavnostní salvy pod tamějším elektrovodem vysokého napětí výslovně varoval velitel SNB i hasiči, tito lehkomyslníci se nedali přesvědčit - s tím, žeprý oni se s těmi automaty už přece něco nastříleli a že budou pálit jen mimo dráty a kamsi nad les. Skutečně měli nabito ostrými náboji - no a dopadlo to hrozně! Byl to opravdu velmi blbý nápad... Po třetí salvě se totiž náhle nahoře zablesklo, přestřelené elektrické vedení se sneslo na nic netušící diváky a jiskřící drát se jako nějaký zběsilý had začal mrskat kolem nich a švihat je. Lidé se v zoufalé panice chytali jeden druhého, no a tím to bylo ještě horší. Sedm proudem zasažených osob (včetně dětí) zemřelo na místě, osmý člověk skonal později v nemocnici v Humpolci, snad až téměř patnáct dalších nešťastníků bylo popáleno či jinak zraněno. A mohlo jich být i více, kdyby náčelník skautů pohotově nevytrhl jednomu ze zkoprnělých partyzánů z rukou jeho samopal a kdyby šikovně nepřestřelil onen oživlý drát na jeho druhém konci, totiž u porcelánového izolátoru na sloupu. I tak ale byly následky strašlivé. Dodnes o této tragédii lidé v Kožlí neradi mluví.

Pomník či památník odbojářů byl později od nešťastného Kobylího dolu přesunut přímo na náves v Kožlí. Samotné dějiště obou smutných událostí, totiž oné z 27.ledna 1945 i té z 2.září roku 1945, dnes už dávno navštívit nelze. Oblast Kobylího dolu již dlouho skrývají temné vody údolní nádrže Želivka neboli Švihov - což je právě ta, jejíž zátoky vidíte z dálnice při putování autem či autobusem do Prahy anebo opačně.