Do této veselé místopisné galerie patří i Radostice. Jde o obec nacházející se na okrese Brno-venkov, a to v jeho jihozápadní části, poblíže Střelic. V Radosticích bývá docela pohodově a útulno, což můžete posoudit zejména při návštěvě místní hospůdky Sokolovna či jí blízké pivnice Pištěkárna, anebo třeba v rámci prohlídky tamější soukromé minizoo. V ní pan majitel chová např.i rysy ostrovidy, dále elegantní stepní rysy karakaly, jihoamerického ocelota, několik koní, lamy, sovy, polární lišky, exotické dikobrazy a skunky.

Poblíž vesnice protékají říčky s krásnými jmény Bobrava a Šatava.

O Radosticích vím z vyprávění mojí maminky. Coby rodilá Tasovačka sem totiž ve svém školním věku o letních prázdninách jezdívala za tetou a za jejími dětmi - svými sestřenicemi; a ono tam šlo hnedle o sedm(!) tetiných dcer. Teprve po nich přibyl do rodiny i vytoužený synáček; ten ale bohužel velmi brzy zemřel. - Moje maminka coby ještě mladičká dívka vždy musela nejprve cestovat do Budišova a odtamtud jet vlakem; přestup byl ve Studenci a pak až ve Střelicích. Ze Střelic potom pokračovala jiným vlakem ve směru na Dolní Kounice, respektive na Moravské Bránice, aby však docela brzy vystoupila na radostické železniční zastávce. Jenže ta je od samotné vsi ještě dost daleko - no a musí se klopýtat skrze les. Když ale o těch Radosticích máma vyprávěla, tak vždycky skutečně s radostí... Takže "nomen omen"! Její vzpomínky byly totiž výhradně pozitivní.

Ovšem 14.června roku 1939 sem do prostoru mezi Radosticemi a Střelicemi dopadlo nedaleko toku Bobravy německé letadlo. Událost se prý přihodila v poledne (tedy podle radostické obecní kroniky; jiný zdroj uvádí čas 9:35). Šlo o katastrální pozemek č.2972, jenž náležel jistému Václavu Švestkovi z domu č.p.45 ve Střelicích. Příčina pádu není úplně jasná; mohlo snad jít o nějaké technické potíže anebo možná o navigační problémy.

Oním zříceným letounem byl bombardér Dornier Do-17 E-2 od jednotky II / KG (Kampfgeschwader) 77. Tříčlenná posádka v něm uhořela. Od vybuchlého vraku se vzňal les, který potom hasila jednotka dobrovolných hasičů z Radostic. Týž den odvezl jakýsi vyprošťovací, úklidový či likvidační oddíl Wehrmachtu zbytky stroje i ohořelé mrtvoly do Brna. Škoda na lesním porostu a na poli byla odhadnuta na tehdejších 1.400 Kč a vzápětí panu majiteli i uhrazena.

Posádku dornieru tvořili feldvébl Josef Römmele a poddůstojníci Kurt Hoffmann a Werner Valbert. Čtyřiadvacetiletý Valbert letadlo pilotoval. Coby římský katolík byl pak Römmele zapsán do matriční rubriky s podtitulem "Zemřelí" v obci Střelice, kdežto zbývající dva letce kvůli jejich odlišnému vyznání nechaly úřady zaznamenat mezi nebožtíky v německé evangelické matrice města Brna. Rozdílná náboženská konfese tak tyto lidi rozdělila i po jejich smrti, což je poněkud zarážející, ale tehdy zřejmě obvyklé, ba nutné.

Trosky byly německým oddílem odklizeny velmi důkladně; avšak při podrobném průzkumu v r.2011 se přece jen ještě něco našlo - leč už jen docela malé úlomky.

Dornier Do-17 býval kvůli svému protáhlému, tenkému trupu nazýván také "Fliegender Bleistift", tedy "Létající tužka". Šlo o celokovový bombardovací a průzkumný letoun. Několik jeho exemplářů účinkovalo už v pověstné německé vzdušné Legii Condor za španělské občanské války (1936 - 1939). Během nacistického blitzkriegu patřil společně s Heinkely He-111 mezi základ bombardovacích jednotek Luftwaffe. Firma Dornier Flugzeugwerke ve Friedrichshafenu ho navrhla a vyráběla coby lehký až střední bombardér. Pohon obstarávaly dva hvězdicové devítiválcové motory Bramo 323 "Fafnir", později pravděpodobně vyměněné za nějaké lepší pohonné jednotky od fy BMW.

První let tohoto typu se uskutečnil 23.11.1934; do vzdušných sil byl zařazen roku 1937. Z fabriky vyexpedovali celkem 2.139 exemplářů tohoto stroje, avšak jeho výroba skončila již v létě 1940. Na počátku druhé světové války býval docela běžně nasazován do bombardovacích misí, ale pak ho kvůli jeho malé nosnosti a kratšímu doletu Němci nahrazovali novějším, silnějším a výkonnějším Junkersem Ju-88.