Oním havarovavším strojem byl na svou dobu docela robustní vzdušný koráb... Konkrétně šlo o transportní a bombardovací Lisunov Li-2, jenž byl sovětskou licenční verzí známé americké Dakoty (Douglas DC-3). Sověti tahleta letadla využívali pro více účelů, mimo jiné také pro přepravu výsadkových, diverzních a partyzánských jednotek nebo pro zásobování izolovaných oddílů zbraněmi, nejrůznějším vojenským materiálem, jakož i proviantem atd. Sovětskému svazu bylo sice ze strany USA původně nabídnuto pro licenční výrobu letadlo Douglas DC-2, avšak Rusové si velmi prozíravě zvolili mnohem lepší a progresivnější typ: a sice Douglas DC-3, neboli tak řečenou Dakotu. No a opravdu moc dobře udělali! Letouny pak ovšem osazovali svými vlastními motory.

Konec března 1945 se v souvislosti se zahájením Bratislavsko-brněnské operace 2.ukrajinského frontu vyznačoval zvýšenou aktivitou dálkového letectva Rudé armády. Jeho stroje, především právě lisunovy, prováděly celou řadu nočních výsadkových operací, při nichž nad územím Protektorátu vyskočilo vícero parašutistických zpravodajských skupin. Tyto výpravy však jen těžko mohly uniknout pozornosti Němců a jejich protivzdušné obrany. Nacisté proto nasadili do akcí výkonné noční stíhačky s namontovanými radary, schopnými i v temnotě vypátrat ony pro ně zcela nevítané vetřelce s rudými hvězdami na trupech a na křídlech. Mezi německé noční stíhací letouny patřily především Junkers Ju-88 a Messerschmitt Me-110.

Na zmiňovaný dopad letadla Li-2 si prý až dodnes vzpomínají ti nejstarší mokerští obyvatelé. Dlužno ovšem podotknout, že tato obec ležící na Brněnsku se dnes plným jménem nazývá Mokrá-Horákov... Podle očitých svědků došlo k havárii několik stovek metrů od tehdejší domovní zástavby, a ano, právě v kopci u lomu. Vápencový lom se však během desítek let po válce velmi rozrostl, tedy vlastně rozšířil, a dotyčné místo dopadu tudíž již dávno pohltil. Pamětníci prý ale uváděli, jak moc tenkrát potom v kopci hořelo, až z toho severní oblohu osvítila ohnivá záře. O události se rovněž zmiňuje povinné četnické hlášení protektorátních strážníků z Tvarožné.

Velitelem a zároveň i pilotem zmíněného dvoumotorového ruského letadla byl poručík (neboli lejtěnánt) Arťom Fjodorovič Masljanicyn, druhým pilotem pak podporučík (neboli mládšij lejtěnánt) Viktor Ivanovič Kozlov; jako palubní navigátoři působili gardový kapitán Jefrej Saveljevič Virčenko a podporučík Michail Petrovič Kolosov; funkci palubního mechanika zastával por.Gennadij Alexandrovič Volostněv; tzv.střelcem-radistou byl Vasilij Nikolajevič Ojkin a dalším střelcem vojín Anatolij Stěpanovič Barzakov. Šlo tedy o sedmičlennou posádku. Všichni náleželi do sestavy 18.letecké armády, konkrétně do její 54.bombardovací divize; přesně příslušni byli k 340.bombardovacímu "Breslavskému" pluku.

Podle některých zdrojů však možná jejich kolos nebyl sestřelen, nýbrž doplatil na technickou závadu na jednom z motorů, který zničehonic začal hořet. Skutečné pravdy se lze v dnešní době už jen těžko dobrat. V podezření je co do příčiny pádu lisunova ale i nadále spíše jeden junkers osmaosmdesát od jednotky NJG 100 (Nachtjagdgruppe, tj.noční stíhací skupina). Podle některých pramenů se několika členům posádky Li-2 podařilo z onoho již ve vzduchu hořícího letadla včas vyskočit na padácích, a sice mezi vesnicemi Račice a Hostěnice, a pravděpodobně se potom až do konce války někde ukrývat, anebo se snad zapojit do odboje(?).

Trosky stroje byly časem odklizeny a odvezeny neznámo kam; spáleniště však prý bývalo dobře patrné ještě poměrně dlouho. Leč dneska už tam je skutečně jen hodně rozlezlý vápencový lom. Vždyť právě Mokrá-Horákov je už dávno známa jako lokalita, kde se těží vápenec a pálí vápno, no a o něco později proslula i výrobou cementu. Když jsme ještě coby gymnaziální studenti chodili o hlavních prázdninách v letech 1973 - 1976 na brigády týkající se výstavby velkomeziříčských rybníků v rekreační oblasti zvané Amerika (Lalůvka III, IV a V), často jsme přišli do styku i s cementem, který jsme vybírali či vysypávali z papírových pytlů označených právě nápisem Cementárna Mokrá-Horákov.

Letadlo Lisunov Li-2 si dobře pamatuji ještě ze svých školních let. Už nevím, ve kterém ročníku tehdejší ZDŠ jsme měli v tašce čítanku, v níž se dal nalézt článek o polárnících a o zásobování jejich stanic. Nazýval se "Li-2 nad Antarktidou". Tahleta sovětská verze populární americké Dakoty byla vyráběna v licenci z r.1937. Do provozu ji zařadili roku 1939. Šlo o víceúčelový typ, který Sověti montovali ve třech továrnách v Chimkách u Moskvy. Po napadení SSSR hitlerovským Německem v r.1941 a po urychlené evakuaci podniků dál na východ pokračovala jeho výroba až v Taškentu, hlavním městě Uzbekistánu. Díky tomu už zde potom letecké fabriky zůstaly, nu a při své práci setrvávaly i po válce. V červenci roku 1988 jsem vlastně stál nedaleko od nich. Najatá ruská průvodkyně nám říkala, že je tam situována velká továrna na letadla. Tenkrát se zde montovaly dokonce i obří typy, jako je např. Iljušin Il-76 apod.

Mezi lety 1939 - 1952 SSSR vyprodukoval lisunovy v celkovém počtu 6.157 kusů (jinde ale uváděno, že 4.937 ks). Stroje byly upraveny pro sovětské podmínky; instalovali do nich dvojice vlastních hvězdicových motorů Švecov AŠ-62 o výkonu až 662 kW, později však o něco výkonnější pohonné jednotky AŠ-62 IR / 735 kW a nakonec ještě silnější motory M-88 / 808 kW. Poháněny jimi byly třílisté vrtule.

Letadlo bylo schopné přijmout do přepravy až 25 vojáků či výsadkářů (nepočítaje v to posádku) a na nebi se mohlo pohybovat rychlostí 300 až 350 km/h, při max.vzdálenostním dosahu 2.500 km; což je věru docela slušný dolet. To bylo využito i při sovětské podpoře Slovenského národního povstání v r.1944 a také při výsadcích a zásobovacích misích určených skupinám protinacistického odboje na území Protektorátu Čechy a Morava. Lisunov Li-2 myslím že dopravil i některé členy nové československé vlády do Košic, a sice k jejímu oficiálnímu ustavení + k navazujícímu projednávání a následnému vyhlášení tzv.Košického vládního programu.
Stroj však skutečně mohl také bombardovat. Pro svou obranu měl k dispozici velkorážné kulomety, pravděpodobně typu Škas.

Dochované exempláře Li-2 se nacházejí v Leteckém muzeu Praha-Kbely, v Muzeu slovenského národního povstání v Banské Bystrici a ve Vyšném Komárniku na okrese Svidník (SR). Jediný plně provozuschopný kus ovšem vlastní maďarské ministerstvo obrany. S označením HA-LIX až dodneška létává v barvách tamější letecké společnosti Malév na různé domácí i zahraniční atraktivní podniky, označované většinou jako tzv."Air Show". Vyroben byl v Taškentu v roce 1949.