Německé letadlo se právě sem zřítilo po několika zásazích z palubních zbraní dvou amerických stíhaček typu North American P-51 Mustang. Ty k nám díky svým přídavným palivovým nádržím přilétávaly až z Itálie. Jejich úkolem bylo dělat ochranný doprovod jiným spojeneckým strojům, především dálkovým bombardérům, ale někdy i samostatně lovit a napadat nepřátelské letouny či útočit na pozemní cíle, především na lokomotivy a vojenské konvoje.

Onoho 18.března 1945 mustangy odstartovaly z italské základny Mondolfo, aby tvořily stíhací ochranu fotoprůzkumnému stroji typu Lockheed P-38 Lightning ("Blesk"). Lightningy, to byly ony známé dvojtrupé letouny z produkce amerických továren. Kdesi nad Třebíčí se formace potkala se dvěma pomalu a nízko letícími Heinkely He-111, jejichž úkolem na konci války už nebylo bombardování, nýbrž dopravně zásobovací mise. Tyto dva vzdušné koráby se přemisťovaly ze slovenského letiště Malacky-Nový Dvor na drážďanskou základnu Dresden-Klotsche, aby potom dále shazovaly zásobovací materiál pro obležené město Breslau (Vratislav, dnes polská Wroclaw). Pevnost Breslau nakonec stejně pod náporem Rudé armády padla, ale až 6.května 1945.

Zatímco americké mustangy patřily do 31.bojové skupiny od 307.Fighter Squadron, tak oba německé heinkely náležely k první Gruppe bombardovací jednotky KG4. Dráhy obou formací se nečekaně proťaly právě nad Třebíčskem. Američané okamžitě vycítili příležitost k napadení nepřátel, přičemž osádky neohrabaných heinkelů neměly proti svižným a elegantním U.S.stíhačkám prakticky žádnou šanci. Ono stačí už jen porovnání těchto parametrů: různé varianty poněkud těžkopádného německého He-111 dosahovaly maximální rychlosti 310 až 415 km/h, kdežto střelhbité jednosedadlové americké P-51 létaly až 710 km/h!

Zatímco jeden z úplně rozcupovaných heinkelů spadl v 16:00 na pole u Studence, tak druhý už v 15:45 u vesnice Slavičky, která se nachází ve směru na JJZ (jihojihozápad) od Vladislavi, poblíž Dolních Vilémovic. V literatuře však dodnes bývá mylně uváděno, že se tak stalo u Krahulova, jenž leží směrem na ZSZ (západoseverozápad) od Třebíče-Boroviny. Vrcholem nepřesnosti je ovšem mylný záznam amerických pilotů, kteří udávali polohu zmíněného sestřelu jako "poblíž Balatonu". Inu, mizerné geografické vědomosti Amíků jsou vlastně až dodneška terčem různých vtípků - a není se čemu divit, neboť se to o nich dobře ví.
Pokořitelem stroje spadnuvšího u Slaviček byl pilot Lt.(lieutenant, tj.poručík) Robert E.Schara; na Němce ovšem útočil i jeho tzv.wingman čili vzdušný parťák Lt.William H.Bunn. Tomu byl nakonec po dohodě se Scharou připsán sestřel onoho druhého heinkelu, totiž toho studeneckého. V německých záznamech je ale za místo ztráty obou letadel udáván jenom Studenec, přičemž správná lokalita Slavičky není vůbec zmíněna.

Na palubě Heinkelu 111 u Slaviček bylo osm mužů. Tři z nich zahynuli na místě, další potom zemřel v třebíčské nemocnici. Dva přežili se zraněními a dva překvapivě bez jakéhokoliv zranění. Průběh události popsal očitý svědek Stanislav Hlinka ze Slaviček následovně: "... pronásledovaly ho stíhačky a jasně bylo vidět trasírky, světelné střely. Přestože se bránil, tak ho dodělaly. Po tvrdém přistání asi padesát metrů od silnice se zabořil, protože tam bylo bahno. Letci z letounu utíkali a jejich velitel - asi kapitán - na nás křičel, ať nabíráme hlínu a házíme ji na plameny. Jeden zraněný, který ležel vedle letadla, volal 'Hilfe! Hilfe!'. Pak začaly bouchat náboje a celé letadlo skončilo v plamenech."

Sám poručík Schara událost vylíčil ještě téhož dne ve svém dopise domů takhle: 'Dnes jsem sestřelil německý bombardér He-111 a moje dvojka dostala také jednoho heinkela. Dlouhou dobu jsme letěli pod zataženou oblohou nad Německem a hledali nějaký cíl. Krátce poté, co jsme nabrali zpáteční kurs, jsem zahlédl jednoho Němce. Při prvním útoku jsem zapálil jeden ze dvou motorů. Letoun změnil směr a snažil se skrýt v mracích. Během druhého útoku jsem zasáhl i druhý motor a nepřátelské letadlo začalo prudce hořet. Překvapilo mě však, jak dlouho se ještě dokázalo udržet ve vzduchu. Nakonec ale havarovalo...'
Tuhletu záležitost popisuje například i J.Šašek ve své knize Letecká válka nad Vysočinou 1939 - 1945.

Heinkel He-111 byl vyvíjen od počátku třicátých let jako dopravní a poštovní letoun pro společnost Lufthansa, ale už tehdy se podobal spíše vojenskému typu - až se z něj nakonec stal střední bombardér. Ve firmě Ernsta Heinkela, založené roku 1922 ve Warnemünde u Rostocku při Baltském moři, ho vyprojektovali bratři Günterovi. Premiérový let se uskutečnil 24.února 1935. Zařazen do arzenálu Luftwaffe pak byl již v roce 1935. Jeho produkce se vymezuje do údobí 1935 - 1944 a smontováno ho bylo celkem 6.508 exemplářů. Typická pro něj byla zvláštně eliptická křídla a až nadstandardně moc prosklená příď. Pohonnými jednotkami se jim staly řadové motory BMW VI a později lepší, výkonnější DB 600. Bojovým křestem prošly tyto stojedenáctky v rámci smutně proslulé německé Legie Condor za občanské války ve Španělsku (1936 až 1939), kde se podílely například i na bombardování Madridu a baskické Guerniky. Uplatnily se samozřejmě i při dlouhé letecké bitvě o Británii. Ničily Londýn, Coventry a další britská města; samy při tom však utrpěly velké ztráty - neboť stíhačky RAF, především spitfiry a hurricany, se na boj s nimi a na jejich drsnou likvidaci cíleně zaměřovaly.

Tato dvoumotorová letadla označená trámovými a hákovými kříži nesla na palubě 5 až 8 členů posádky a až 2000 kg pum. Ty potom z jejich pumovnic vypadávaly jinak nežli bomby z ostatních letadel - zdálo se totiž, jako by při svém podklesnutí pod stroj ve vzduchu jakoby zaškobrtávaly a převracely se.

Alespoň něco ještě o americkém P-51 Mustang: osazen byl motorem Packard V-1650 Merlin. Továrny v USA nakonec vyrobily něco přes patnáct tisíc kusů těchto "divokých koní".