Při jednom povídání s dívkou z mé výchovné skupiny přišla řeč na divadlo. Překvapilo mě, když jsem zjistila, že vlastně neví, co je Národní divadlo. Nebylo to proto, že by ji historie nebo kultura nezajímaly. Jen nikdy nedostala příležitost je poznat.

V tu chvíli se zrodil nápad. Co kdybychom děvčatům ukázali Prahu?

Pro většinu z nás je návštěva hlavního města samozřejmostí. Pro některé z našich děvčat je to ale sen. Některé z nich totiž během prázdnin nemají kam odjet. Zatímco jejich vrstevníci tráví léto s rodiči nebo prarodiči, ony zůstávají ve výchovném zařízení. O to více jsme si přáli, aby i ony zažily prázdniny plné objevování, radosti a společných zážitků.

Když jsem svůj nápad představila dvěma kolegyním, neváhaly ani okamžik. Společně jsme začaly plánovat trasu, program i ubytování. Velkou pomocí nám byli kolegové z odloučeného pracoviště ve Žďáře nad Sázavou, kteří nám doporučili Penzion U sv. Kryštofa-ubytovací zřízení Arcidiecézní charity Praha.

Od prvního okamžiku jsme věděli, že jsme nemohli vybrat lépe. Nešlo jen o krásné prostředí nebo výborné snídaně. Především jsme se setkali s lidmi, kteří se k našim děvčatům chovali s úctou, respektem a laskavostí. A právě to děti, které si často nesou těžké životní zkušenosti, poznají velmi rychle.

Při jednom společném ránu nám pan provozní vyprávěl o historii penzionu i poslání Arcidiecézní charity Praha. Poslouchala jsem a uvědomila si, že ať už šlo kdysi o sirotčince nebo dnes o charitní služby, jedno zůstává stejné - vždy se najdou lidé, kterým není lhostejný osud druhých. A za to jim patří obrovské poděkování.

Pak už ale začalo naše pražské dobrodružství.

První den jsme vystoupali na Vyšehrad. Děvčata obdivovala výhledy na město a každou chvíli vytahovala telefony, aby si uchovala další vzpomínku.

Druhý den patřil Pražskému hradu. Dodnes si vybavuji ticho, které během prohlídky nastalo. Děvčata, která bývají plná energie a někdy jen obtížně udrží pozornost, tentokrát doslova hltala každé slovo pana průvodce. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak málo někdy stačí - dát dětem příležitost něco skutečně poznat.

Po návratu na penzion jsme byli všichni unavení a těšili se na odpočinek. Jenže za námi přišly tři dívky s prosbou, zda bychom je nevzali na večerní procházku noční Prahou. Jedna z nich měla navíc narozeniny a všechny moc dobře věděly, jak své přání podat tak, aby se jen těžko odmítalo.

Nakonec jsme podlehli.

A dnes jsem přesvědčená, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí celého výletu.

Prošli jsme kolem nádherně osvětleného Národního divadla, přes Karlův most, kde večerní atmosféru dotvářeli pouliční bubeníci, pokračovali na Malou Stranu a podél Vltavy se vraceli zpět. Praha zářila tisíci světly, ale ještě víc zářily oči našich děvčat.

S kolegyní jsme se na sebe několikrát jen usmály. Měly jsme pocit, jako bychom se na chvíli samy vrátily do svých mladých let. Smích, společné povídání a radost z obyčejné procházky vytvořily okamžiky, na které se nezapomíná.

Třetí den jsme navštívili výstavu Přemyslovců v Národním muzeu. Tři děvčata překvapila svým zájmem, množstvím otázek i tím, jak pozorně poslouchala výklad.

Ani cesta domů ale ještě nepsala poslední kapitolu našeho výletu.

Jedna z dívek se nás nesměle zeptala, jestli bychom se nemohli zastavit u její babičky, kterou už několik let neviděla. Znamenalo to jen krátkou zajížďku. Když jsme pak sledovali jejich objetí, bylo jasné, že právě tento okamžik se stal tím nejkrásnějším ze všech. Radost v očích babičky i její vnučky se nedá popsat. Dá se jen prožít.

Za tři dny jsme nachodili více než pětatřicet kilometrů. Poznali jsme nejkrásnější místa Prahy, ale odvezli jsme si mnohem víc než fotografie.

Jedna z dívek, která krátce před výletem dostala od štědrého dárce svůj první mobilní telefon, za mnou po návratu přišla a s úsměvem řekla:

„Paní, já nafotila přes pět set fotek.“

Možná je to jen obyčejná věta. Pro mě je ale symbolem celého výletu. Protože těch pět set fotografií nejsou jen obrázky. Jsou to vzpomínky, které jí už nikdo nevezme.

Samozřejmě jsme během výletu řešili i náročnější situace. Patří k naší práci stejně jako radostné chvíle. Důležité ale je, že děvčata dokázala své emoce zvládnout, společně jsme našli řešení a žádná z těchto situací nepřehlušila to krásné, co jsme spolu prožili.

A právě tehdy jsem si znovu uvědomila, proč tuto práci dělám.

Přijdou dny plné slz, vzteku, bezmoci i zklamání. Budou chvíle, kdy si budu klást otázku, jestli naše práce opravdu něco mění. A právě tehdy si vzpomenu na večerní Karlův most, na objetí babičky s vnučkou a na tiché:

„Paní, já nafotila přes pět set fotek.“

Možná jsme během tří dnů nachodili přes pětatřicet kilometrů a poznali krásy našeho hlavního města. Mnohem důležitější ale je, že jsme společně ušli další kus cesty k důvěře, radosti a naději.

A právě proto má naše práce smysl.

Poděkování

Na závěr bych chtěla z celého srdce poděkovat všem, kteří pomohli tuto myšlenku proměnit ve skutečnost.

Děkuji svým kolegyním za jejich energii, trpělivost, ochotu a podporu. Kolegům z odloučeného pracoviště ve Žďáře nad Sázavou děkuji za cenné rady a doporučení.

Velké poděkování patří celému kolektivu Penzionu U sv. Kryštofa za mimořádně vstřícné přijetí, laskavost a péči, díky nimž jsme se po celou dobu cítili jako doma.

A úplně největší poděkování patří našim děvčatům. Děkujeme za každý úsměv, za zvídavost, odvahu poznávat nové věci i za důvěru, kterou nám dáváte. Díky vám jsme si z Prahy neodvezli jen fotografie a nachozené kilometry, ale především vzpomínky, které v nás zůstanou navždy.