Opět zavítáme do Brna, a sice do jedné z jeho nejzvláštnějších částí. Maloměřice ve většině z nás bezpochyby evokují bývalé cementárny a vápenice, no a nelze zapomenout ani na tamější rozlehlé, mnohakolejové seřazovací nádraží, které vůbec není určeno jako stanice pro osobní dopravu, kde by snad cestující mohli nastupovat do vlakových souprav, anebo z nich naopak vystupovat. Proto skrz Maloměřice všechny pravidelné osobní a rychlíkové spoje projíždějí bez zastavení.

Nedaleko odtud se nacházejí lomy, v nichž se už od dob středověku těžil vápenec. Jsou navázány na kopec Hády a na jeho zalesněnou krasovou plošinu. Tenhle rozsáhlý přírodní útvar na severovýchodním okraji Brna vlastně tvoří jihozápadní výspu Moravského krasu a zároveň je i součástí Drahanské vrchoviny. Jeho vrchol ční do výše 424 metrů nad mořem. Našli byste tu hned dva vysílače, přičemž ten hlavní, totiž vrcholový, je opravdu hodně známý, ba proslulý. Představuje velmi výraznou dominantu krajiny. Jeho oficiální název je Rozhlasový a televizní vysílač Brno-Hády, avšak nachází se v katastrálním území obce Kanice, jež je od něj ale relativně dost vzdálená. Geologické podloží tady kdysi vytvořily devonské vápence z poslední etapy starších prvohor a pak také vápence jurské, tedy ty z období středních druhohor. Dnes jde nejen o těžební, ale už spíše o rekreační zónu s mimořádně cennými geologickými, botanickými a entomologickými lokalitami. Rostou zde hlavně doubravy doplněné o habry, z keřů pak zejména hloh a brslen. Seshora se nabízejí krásné, široké vyhlídky na město Brno. Z přírodních rezervací je třeba uvést SPR Hádecká krasová plošina, dále Kavky, Cestu rákosím a Velkou Klajdovku + naučné stezky Hádecké lomy a Údolí Říčky. Co se týče lomů, jmenujme tyto: Etážový lom, lom Džungle, Starý a Nový městský lom, tzv.Růženin lom s jezírky, Lesní lom a lom Kalcit. Poblíž Džungle lze navštívit příjemnou minizoo Lamacentrum Hády, kde chovají lamy alpaky, ovce, jehňata, telata, králíky, zakrslé kozy a včely. Pro rodiny s malými dětmi načisto ideální výletní destinace.

Poměrně blízko protéká řeka Svitava a není odtud daleko ani do Obřan, do Bílovic nad Svitavou a do dobře známých brněnských městských čtvrtí Vinohrady, Líšeň a Židenice. V lesích "přifařených" k Hádům se nacházejí pomníky či památníky sdružené do tak řečeného Lesního slavína. Jeden je zasvěcen básníkovi Stanislavu Kostkovi Neumannovi, jenž i tady čerpal náměty a motivy pro svou nádhernou lyrickou sbírku s názvem Kniha lesů, vod a strání; další patří spisovateli a novináři Rudolfu Těsnohlídkovi, jehož roztomile nezbednou lišku Bystroušku máme dodnes moc rádi, a jiný náleží vynálezci lodního šroubu Josefu Resslovi (u hájenky zvané Resslovka). Na čtyřlístek tuto kulturní paletu doplňuje Památník prvního vánočního stromu, jenž zde vznikl díky prvotnímu počinu Rudolfa Těsnohlídka. Souvisi to s nálezem malého děťátka - holčičky, kterou zde v zimě pohodila či odložila zmatená a zoufalá Marie Kosourová z Netína u Velkého Meziříčí, takto služka na statku v Pršticích (okres Brno-venkov). Chtěla se takto barbarsky a bezcitně zbavit vlastního děcka!!! ... Plačící sedmnáctiměsíční batole naštěstí (a úplnou náhodou) našel v lese právě tento spisovatel, a sice ještě se dvěma svými přáteli. To jej později přivedlo dokonce až k nápadu založit vůbec první dětský domov u nás - čili brněnský DD Dagmar v Žabovřeskách. Těsnohlídek nalezl ono už úplně promrzlé a zmodralé malé děvčátko, totiž Lidušku Kosourovou, pod krásným velkým smrkem dne 22.prosince roku 1919. Krkavčí matka z Netína, která prý se narodila a zprvu i vyrůstala na zámku ve Velkém Meziříčí jako dcera hraběcího kočího, si dcerušku nechtěně upletla s ruským válečným zajatcem, jenž byl na prštický statek přidělen pro práci v zemědělství. Strom, pod nímž bylo dítě objeveno - anebo možná že šlo o nějaký jiný smrk odtud(?) - byl koncem roku 1924 pokácen a dovezen na brněnské náměstí Svobody. Zde ho 13.prosince vztyčili coby absolutně první velký vánoční Strom republiky; tedy pro širokou veřejnost, a to s kasičkou na výběr finančních prostředků pro chudé a opuštěné děti i pro jiné potřebné. Zachráněná Liduška se svými adoptivními rodiči, jimiž se stali manželé Polákovi z brněnského Cejlu, byla dokonce přítomna přímo u toho!

Jako projev úcty bylo později pěkné údolí v hádeckém lese nazváno Těsnohlídkovo. A co ona krkavčí máma? No ta si po uskutečněném soudním procesu pochopitelně musela jít na pár měsíců sednout do báně. Šlo o těžký žalář se zostřeným režimem. O své dítě nikdy neprojevila sebemenší zájem, ba ani nevyjádřila nějakou lítost. Liduška se v r.1937 nebo r.1938 vdala - a s manželem, jenž byl středoškolským profesorem, žili později v Praze, kde pracovala jako prodavačka. Vychovala čtyři děti a zemřela počátkem r.1997 ve věku 78 let. Dodnes se k ní váže zcela pravdivý příběh o vánočním zázraku a o nalezeném "bílovickém jezulátku" - no a velký vánoční strom bývá na Svoboďák i nadále každoročně přivážen z oněch Bystrouščiných a Liduščiných bílovických lesů.

Mimochodem, na svou návštěvu Dětského domova Dagmar v tak řečených Žabinách občas vzpomínám. Šlo o studentskou exkurzi zorganizovanou v rámci mimoškolní činnosti Pedagogické fakulty UJEP (MU) Brno, která zabírá dva areály v ulici Poříčí. Bylo tehdy krátce před Vánocemi roku 1977 a tamější vychovatelky nám tajně ukázaly i pečlivě ukryté a pozamykané dárky, které měly pro svoje malé svěřence připraveny ku jejich radosti a potěšení při Štědrém večeru. Pamatuji si, že prostředí tam bylo opravdu moc pěkné, takové útulné. Inu, když se nestarají biologičtí rodiče, musí se postarat někdo jiný. Tak už to zkrátka na tom světě chodí - a je moc dobře, že díky spisovateli Rudolfu Těsnohlídkovi alespoň takováto alternativní náhrada vůbec existuje. A proč se tohleto výchovné zařízení vlastně jmenuje právě Dagmar? Mám pocit, že na počest jedné velmi oblíbené dánské královny. Ta žila na přelomu dvanáctého a třináctého století; pocházela z Čech, no a původně šlo vlastně o Markétu. Nové jméno Dagmar přijala až v Dánsku, a to kvůli provdání se za tamějšího krále Valdemara Druhého Vítězného. Byla dcerou našeho panovníka Přemysla Otakara I. a podobně jako Zdislava z Lemberka anebo jako sv.Anežka Česká proslula hlubokým sociálním cítěním a charitativní činností ve prospěch sirotků, opuštěných dětí + na pomoc a pro blaho všem potřebným. Markéta, poslaná za účelem královské svatby do Kodaně, ostatně byla tak napůl zároveň i sestrou svaté Anežky České. No nastojte! Ano, je to pravda... Měly totiž společného otce a po něm asi zdědily i jeho vlastnosti. Zatímco Markétinou matkou byla Adléta Míšeňská, Anežčinou pak Konstancie Uherská, Přemyslova druhá manželka. Ta je známa jako zakladatelka slavného kláštera Porta coeli (Brána nebes), pocházejícího z první poloviny 13.století (přesněji z r.1233). Ten dodneška stojí v městečku Předklášteří u Tišnova.

Vraťme se ale ke kopci Hády. Jeho název pochází z německého výrazu Heide = planina. Došlo i k jakémusi druhotnému "počeštění" na umělé dvojsloví "Hadí kopec".

... A právě sem se 6.listopadu roku 1942 zřítil německý střední bombardér Heinkel He-111 H-6 "3E+PZ" výrobního čísla 4300 od 15.oddílu Kampfgeschwader (KG) Nr.6. Ano, stalo se to dle záznamů Luftwaffe "2 km östlich Obersess, 5 km nordöstlich Brünn", čili dva kilometry východně od Obřan a pět kilometrů severovýchodně od Brna, přičemž zřejmě bylo bráno v úvahu samotné jádro města.

Heinkely 111 byly ve své době nejběžnější Hitlerovy, respektive Göringovy bombardovací letouny, pro něž byla typická jaksi zvláštně prosklená kabina a krásně eliptická křídla, což vynikalo zejména při pohledu seshora. Vyráběly se v továrně Ernsta Heinkela ve Warnemünde; zde však šlo o speciální a cenný typ smontovaný v dílnách v Rostocku-Marienehe. Byl to nový zkušební model, jak ostatně dokládají ona přidaná určující písmena H-6 3E+PZ. Tato utajovaná verze měla na trupu namontovanou výkonnou anténu Knickebein. Prostřednictvím ní a za pomoci jiných přídavných zařízení se prováděly praktické experimenty s elektronickou navigací a s naváděním na zvolený cíl. Takzvané Erprobungskommando Hundert neboli Zkušební útvar 100 měl k dispozici celkem šest těchto anebo jim podobných strojů plus navíc šest dalších bombardérů. Jednotka nejdříve sídlila ve francouzském Chartres, což je město nedaleko od Paříže; od září 1942 však skupina KG 6 úzce spolupracovala s Erprobungstelle Luftwaffe, tj.s proslulým Výzkumným ústavem leteckých sil, jenž se nacházel v Rechlinu u Berlína.

Šestého listopadu 1942 se při služebním přeletu ocitl Heinkel-111 H-6 Nr.4300 v blízkosti jihomoravské metropole. Na své palubě opět nesl úplně novou zkušební aparaturu, snad tedy jakýsi moderní prototyp, avšak akurátně nad Brnem chytil špatné počasí. A nečekaná podzimní plískanice přinesla všem osobám v letadle fatální zkázu! Náraz do kopce Hády při mizerné viditelnosti nepřežil vůbec nikdo. Svůj život zde ztratili pilot, radiotechničtí specialisté, pozorovatel, dále radioelektronický pozorovatel a také vrchní letecký technik Dr.Heinrich Becker, zaměstnanec záhadného oddělení F Výzkumného ústavu letectví v Rechlinu. Dva členové posádky pocházeli z někdejšího Československa - totiž z odtržených Sudet. Jeden byl poté pohřben v rodném Ústí nad Labem, ten druhý (z Děčína) pak na vojenském sběrném hřbitově v Mariánských Lázních.

A propos:
Posloucháte Rádio Kiss Hády?