Nemohu nikdy souhlasit s tím, že by byl někdy Karel Kryl antikomunistou a ti, kdo ho tak prezentují, mi nikdy nemohou dát důkaz svého tvrzení. Kryl měl velké sociální cítění a to, že nesouhlasil s excesy padesátých let a s vpádem vojsk Varšavské smlouvy v osmašedesátém, z něj antikomunistu nedělá. Vždyť to přece odsuzují i samy komunisté.

Stejně jako mnoho jiných byl zklamán vývojem naší republiky v devadesátých letech, což se odrazilo i v textu jeho poslední písně. Jeho zklamání bylo tak velké, že brzy na to odcestoval zpět do Německa, kde žel i za nedlouho zemřel.

Vždy jsem jeho texty obdivoval a hledal v nich poučení, což mohu s klidným svědomím činit i dnes, jelikož jsou stále aktuální. Při bombardování srbských měst, jsem vzpomněl na píseň „Bratříčku zavírej vrátka“ a cítil s těmi, kdož museli vysvětlovat bombardovaným dětem, že opravdu nejde o nějaké bubáky, že ti, jež jim přináší smrt, jsou pouhými vojáky USA. Když sleduji vraždění v Iráku, Afghánistánu, či Libyi, mrzí mne, že se ještě nenašel klaun, který by šířil mezi lidmi to, že ve válce mlčí múzy-muži by však mlčet neměli! Kdo by si dnes bral příklad z vojína, který z nábojnice vyková křídla andělovi, a když mu odletí, nechá si z vlastní přilby zhotovit jeho kopii…

Něco z odkazu Karla Kryla jsme možná přece jen uvedli k životu. Tu slepou dívku jsme nechali, ať si někde v koutku hraje a neplete se nám do života. Obávám se, že kdyby se to děvčátko s páskou na očích přece jen rozhodlo, že nám vstoupí do života, spoutali by jej politici řetězy a vsadili do šatlavy. Ale pozor, tělo jde sice spoutat řetězy, ale mysl? Ta ne, pánové…