Jen otrevře očka už volá: babičko vyprávěj!

A tak vyprávím, vymýšlím příběhy O Lukáškovi, co neměl rád hrášek, O skákající Matyldě, O víle Imunitce, O Levajdě a Pravajdě. Já se stávám komornou a pomáhám princezně do královské školky, do které nás veze koníček Albert zapřažený v kočáře. Vůbec nám nevadí, že má motor a čtyři kola. V královské školce už čekají další princezny a princové, o které se starají královské chůvy, zkrátka  naše společná fantazie nezná mezí. Když jsem vypravovala před lety svoje děti do školky a školy, bylo to jenom, honem, obleč se, rychle si kousni do rohlíku, honem učestat, rychle vypij ten čaj ať nepříjdeme pozdě...

Jako babička napravuji, co jsem kdysi kazila. Jednoho rána ale převzala příběh s fantazií  moje vnučka a zcela vážně s prstíčkem na pusince zašeptala: babičko, pozor je tu Nicota. Okamžitě jsem zareagovala, tak jak vnučinka očekávala. Vylekaně jsem se rozhlížela kolem sebe, nakukovala za křeslo, pod gauč a ranní příprava do školky probíhala šeptem, abychom nevyplašily Nicotu. Nicota byla všude s námi, u snídaně, v předsíni, dokonce si s námi sedla i do auta a dojela až ke školce. Tam ale musela zůstat venku, do školky měla přísný zákaz vstupu.

Ptáte se, kdo je Nicota?

Jak mi vnučka vysvětlila, některé děti a hlavně dospělí lidé ztrácí fantazii a černá, škaredá Nicota jim požírá všechny šťastné dny. Ve školce děti i paní učitelky fantazii mají, tak tam Nicota nemůže. Ani nám prý nemůže ublížit, protože i my máme fantazii. Ještě dlouho jsem přemýšlela, kde se v šestileté hlavičce vzala taková moudrost. Přimlouvala bych se abyste milí rodiče i prarodiče do ranních školkových povinností pozvali Fantazii, jedině tak nehrozí Vám ani Vašim dětem, že Vám Nicota požere všechny šťastné dny.