Přednášku o jeho životě, zatčení a smrti v nelidských podmínkách přednesl jeho brněnský prasynovec Ing. Václav František Karel Křepelka, PhD.

Velkomeziříčský rodák František Záviška studoval gymnázium v Třebíči a maturitu složil roku 1898 v Brně. Ještě před maturitou získal jednu z pěti první cen za vyřešení všech 68 úloh vypsaných Jednotou českých matematiků a fyziků. V letech 1898 - 1900 studoval na Filozofické fakultě české Karlo - Ferdinandovy univerzity v Praze. Roku 1900 přešel na čas na právě založené České vysoké škole technické v Brně a ještě za studia se tam stal asistentem českého fyzika profesora F. Koláčka (1851- 1913 ). Doktorát filozofie obdržel v Praze obhájením disertační práce již v roce 1903 a nastoupil jako asistent experimentální fyziky u českého fyzika profesora Č. Strouhala (1850 - 1922) ve Fyzikálním ústavu české univerzity v Praze. Po habilitaci roku 1906 v Praze pracoval dva roky v Cavendishově laboratoři v Cambridgi u anglického fyzika J.J.Thomsona ( 1856 - 1940 ), kde se věnoval experimentům s Wilsonovou mlžnou komorou. Za pozoruhodnou lze označit skutečnost, že Záviška původně směřoval ke studijnímu pobytu u Ludwiga Boltzmanna, který ovšem ukončil dobrovolně svůj život. Záviškovi se naskytla možnost tohoto studijního pobytu v Anglii, což ovšem naráželo na jeho neznalost angličtiny. Záviška však během tří měsíců angličtinu ovládl natolik, že do Cambridge mohl odcestovat. Od roku 1908 pracoval u profesora Koláčka v Ústavu teoretické fyziky české univerzity v Praze. Od roku 1910 přednášel za nemocného Koláčka a po jeho smrti převzal roku 1914 jako mimořádný profesor Koláčkovy povinnosti na univerzitě. Řádným profesorem teoretické fyziky na Filozofické fakultě UK se stal 1.4. 1919. Původní vědecký zájem F. Závišky se soustřeďoval na problematiku úplného odrazu světla od anizotropních látek (krystalů ) a na zkoumání vlivu rentgenového záření na kondenzaci vodních par. Později se zajímal především o teorii elektromagnetického pole, zejména o teorii vlnovodů, a věnoval těmto otázkám devět prací. Ačkoli dosáhl řady původních výsledků, jeho publikace, a tím i zásluhy, ve své době zapadly a byly znovuobjeveny a experimentálně potvrzeny až později, s rozvojem techniky velmi krátkých elektromagnetických vln. V letech 1901 - 14 spolupracoval na vydávání Přehledů pokroku fyziky v publikacích České akademie věd a umění, které upozorňovaly českou fyzikální obec na problémy světové fyziky. Pozornost širší fyzikální veřejnosti upoutala Záviškova populární kniha Einsteinův princip relativnosti a teorie gravitační (1925). Svoje relativistické stanovisko musel bránit proti některým svým kolegům, zejména profesorům V. Posejpalovi (1874 - 1935) a B. Hostinskému (1884 - 1951). Roku 1933 vyšla Záviškova učebnice Mechanika a roku 1943 Thermodynamika. V roce 1951 vydal český fyzik profesor M. Brdička (*1913) z pozůstalosti jeho Kinetickou theorii plynů. Záviška během svého působení na Přírodovědecké fakultě zařazoval do fyzikálních přednášek moderní partie - kinetickou teorii plynů, teorii relativity a kvantovou mechaniku. Od roku 1924 byl řádným členem České akademie věd a umění a od roku 1929 Královské české společnosti nauk. Ve školním roce 1927- 28 byl děkanem Přírodovědecké fakulty UK. V letech 1935 - 37 byl hlavním redaktorem Časopisu pro pěstování matematiky a fysiky, od roku 1942 předsedou Jednoty českých matematiků a fyziků. 21.1.1944 byl Záviška zatčen gestapem, na pochodu smrti z tábora Osterrode onemocněl úplavicí a zemřel záhy po osvobození v Gifhornu u Braunschweigu. Svědectví o jeho tragickém konci podal jeho spoluvězeň Jan Krines.

František Záviška se pohyboval ve svém rodném Velkém Meziříčí v prostředí zdejších známých rodin Čermáků a Škodů. Zaujala jej slečna Milka Škodová z nejmladších dvojčat zdejšího mlynářského rodu Škodů. Zasnoubil se s ní a teprve po získání honorovaného místa, tzv. pod penzí se s ní v srpnu 1912 oženil. Žili bohatým společenským životem včetně sportu, když se ještě před 1. světovou válkou věnovali lyžování v Krkonoších. Manželé Záviškovi prožili harmonický život v pěkném vztahu, zkaleném ovšem dvěma nejhoršími tragediemi, které mohou mladé rodiče potkat. Prvorozený syn Frantík zemřel v roce 1914 ještě v porodnici po čtrnácti dnech a druhorozený Jan, zvaný Eník zemřel jako čtyřletý v roce 1919 na dětskou obrnu. Je smutnou ironií osudu, že tyto tragédie provázely Záviškovy hlavní postupové milníky v jeho akademické kariéře, tedy dosažení mimořádné (1914) a řádné (1919) profesury. Po smrti dětí se dobrých deset let Velkému Meziříčí vyhýbali, navzdory mimořádně silným rodinným vazbám. Teprve až jejich synovec Václav Křepelka, který svému jen nepatrně mladšímu zemřelému bratranci Eníkovi byl velice podobný, dospěl, tak se Velké Meziříčí stalo opět hlavním cílem jejich prázdninových pobytů. Profesor Záviška byl velice zdatný chodec a navštěvoval pravidelně v Tasově svého přítele a spolužáka z třebíčského gymnázia spisovatele Jakuba Demla. Navíc jej velice zajímala botanika a jeho znalosti v tomto oboru byly na úrovni rovnocenných debat se svým mladším kolegou a přítelem, botanikem profesorem Novákem. Ve svých 51 letech se naučil řídit auto a až do války řídil velice dobře svého na tehdejší dobu luxusního Peugeota 402 a se svou paní procestovali důkladně celou republiku. To vše až do onoho osudového ledna 1944, kdy byl zatčen.

Paní Závišková, která přišla o své dva syny již v jejich dětském věku, dožila svůj život v Brně v rodině synovce JUDr. Václava Křepelky. Ještě v listopadu 1964 se zúčastnila slavnostního odhalení pamětní desky na jeho rodném domě na Horním Městě. Tehdy se ve Velkém Meziříčí shromáždila početná skupina jeho souputníků z akademické obce v Praze i Brně. Dnes, protože rodný domek na Horním městě byl zbourán, je pamětní deska v depozitáři muzea. Zbytek svého života, který se uzavřel v březnu 1967, věnovala Milka Závišková úsilí směřujícímu k převozu ostatků svého muže a jejich důstojnému pohřbení v rodném Velkém Meziříčí. Což v době beznadějně neprostupné železné opony nebylo nikterak jednoduché. Za vydatné pomoci Univerzity Karlovy, Akademie věd i Jednoty českých matematiků a fyziků se na dálku docílilo v polovině šedesátých let exhumace a zpopelnění jeho ostatků. Urna s jeho popelem dorazila ještě za jejího života do Brna. Odhalení důstojného pomníku od známého akademického sochaře Jiřího Marka, taktéž velkomeziříčského rodáka, na čestném pohřebišti velkomeziříčského hřbitova v roce 1970 se již nedožila.

Představitelé VGS společně s ing. Křepelkou, PhD. položili u Záviškova hrobu květiny. Čest jeho památce!