Nevím, zda je to jenom můj dojem, ale zdálo se mi, že účast lidí na této pietní akci je rok po roce menší. Starších občanů nezadržitelně ubývá a mládí se vzpomínání na dobu, kdy mnohdy nežili ani jejich rodiče, urputně brání. Pokud se paměť národa ztrácí tak, jako mizí mládež ze vzpomínkových akcí na hrdinný odpor našich lidí proti okupantům za druhé světové války, je to jistě problém nás všech.

Při projevu poslance Karla Černého jsem zaslechl slova obav z falšování historie, ze zapomínání na oběti odporu proti nacismu a také z nástupu neonacismu. Obavy jsou to jistě oprávněné. Žel, ač tyto obavy zaznívají z mnoha úst, nikdo nemluví o tom, jak tyto důsledky řešit.

Může mládež za to, jaká je? Nejsme tím vinni mi všichni? Nejen mladí, ale i většina nás starších vnímáme oběti válek dnešních i minulých jen jako pouhou statistiku. Dokud tomu tak bude, dokud se lidé nedokáží vcítit do role obětí a jejich pozůstalých, dokud nepochopí hrůznost masakrů nevinných a nepocítí bolest při pohledu na matku oplakávající dítě, zavražděné ve jménu jakéhosi „boje za mír“, do té doby nedokážeme říct válkám dost razantní ne! Jak totiž můžeme dětem vysvětlit zbytečnost a nemorálnost válek, když je sami nedokážeme nahlas odsoudit?!

Lhostejnost mnohých z nás, (ať již ke stále častějšímu propouštění dělníků ze zaměstnání, k pochodování neonacistů našimi městy, k masakru civilních obyvatel v Gaze, Iráku či v Afghánistánu) je hlavním důvodem toho, že hrubne nejen naše politika, ale i celá společnost. Jak chcete své děti učit etice, když jí mohou spatřit už jen ve filmech pro pamětníky?

Důvody k šíření neonacismu u nás je třeba hledat v nedávné minulosti. Prvním impulzem byla již „omluva“ pana dramatika Havla sudetským němcům za „vyhnání z jejich domovů“. S tímto pošlapáním všech poválečných smluv i Benešových dekretů může soupeřit již jen pojmenování agrese proti bývalé Jugoslávii jako humanitární bombardování. Nemalou zásluhu o vzestup neonacismu má i naše pravicová vláda. Podle jejího premiéra žádný pravicový extremismus ani neexistuje! Díky těmto názorům na sílící hrozbu krajní pravice teď tento problém vláda nezvládá. Totálně zpackaný pokus o rozpuštění Dělnické strany je tomu zářným příkladem.

Neschopnost uznání vlastních pochybení dokazují vládní politici neustále. I pan poslanec Kasal ve Velkém Meziříčí upozorňoval na skutečnost, že jinde ve světě se památníky obětem válek staví neustále. Zapomněl však sdělit to nejdůležitější, že oběti v Gaze má na svědomí Izraelská agrese a ty v Jugoslávii, Afghánistánu a v Iráku že padají na hlavu vojenského paktu NATO. Paktu, který měl být rozpuštěn zároveň s Varšavskou smlouvou a v kterém se (navzdory nesouhlasu občanů ČR) dnes nacházejí i naši vojáci. Co na tom, že tyto agrese odsuzuje RADA BEZPEČNOSTI OSN a že k nim ani nedala souhlas. Spojené státy, které mají na těchto válkách hlavní podíl, to zcela ignorují. Tak jako Izrael ignoruje rezoluce OSN, dle kterých by se měl stáhnout z okupovaných území Palestiny a dalších států blízkého východu.

Svět by měl přestat poklonkovat světové velmoci, která napadá kde koho za nedodržování lidských práv a sama je neustále porušuje a to nejen na svém území. Měl by se zasadit o to, aby se rezoluce RADY BEZPEČNOSTI OSN dodržovaly, ať již míří na kohokoli.

Rozpínavost a války jsou pro kapitalistický svět charakteristické a ten dnes dostává ránu za ránou. Prokazuje svou neschopnost dodržet základní práva všech občanů. (Ta jsou zde jen pro někoho.) Mnozí lidé chápou, že jen levice má správný lék na řešení světové krize, vědí, že krize je krizí kapitalismu. Využijme svého práva, práva volit a dejme ve volbách šanci levici, aby prokázala, že naděje lidí v ní vkládané nezklame!

Jak vzpomínka vypadala minulý rok.