Kluci, kteří přišli, řekli jen: „Dobrý den, vybíráme na Charitu. Přispějete nám?" Vzpomínám si, že jsem se jich zeptala, jestli nám nezazpívají koledu. Nechtěli, protože prý neumějí zpívat. A tak jsem začala přemýšlet, jak by to šlo změnit. V knize o brněnské diecézi jsem viděla na fotce krásné kostýmy. A pak jsem se dozvěděla o skupince, která má ještě další koledníčky, kteří pomáhají stydícím se králům koledovat. To bylo to, co jsem hledala.

Ušila jsem kostýmy, obešla po vsi děti a mládež a hledala ty, kteří umějí na něco hrát. Naše dvě dcery šly na koledu také a k nim se přidali další. První rok šli tři králové a k nim další čtyři hudebnice. Lidé byli opravdu překvapení. U některých jsem viděla i slzy v očích, když skupinka dohrála a dozpívala. Za rok za mnou noví koledníčci už přišli sami. Hned jsem ušila další sadu kostýmů. A tak jsem několik let dávala dohromady dvě skupinky o osmi až deseti členech. Děti se naučily, jak je fajn získat peníze na dobrou věc. Po vesnici si vykoledovaly i spoustu sladkostí a měly veliký společný zážitek.

Aby moje "královstvo" nebylo tak veliké, nabídla jsem panu Zemanovi, Tříkrálovému asistentovi, který má na starosti Velké Meziříčí, že rádi vypomůžeme i tam.

A koledování? Někdy jsou to opravdu milá setkání, kdy koledou přejeme lidem šťastný nový rok. V naší vesnici nás už znají a sbírka je vždy ohlášena na určitý den a my jsme často očekáváni. Z naší původní skupinky už děti odrostly, ale v obci je naše koleda už zažitá a další děti se hlásí. Dorostla mi i starší dcera, která se z " kolednice-hudebnice"  stala plynule vedoucí Tříkrálové skupinky.

Radka Uchytilová, pracovnice žďárské Charity, asistentka Tříkrálové sbírky Martinice u Velkého Meziříčí